přeskočit na hlavní obsah

Dům v ulici Milady Horákové v Brně - Recenze II

/up/images/featured/images/mestsky_dum_milady_horakove_0c.png

ENTROPIE OKENNÍHO RASTRU

Jakou míru neuspořádanosti unese fasáda, aby zůstala čitelným „textem“ sestaveným z konstrukce, zdiva a oken? Dalibor Borák porušil pravidelný rastr oken na uliční a zejména dvorní fasádě rozličnými posuny vůči okenním osám a variantními formáty oken, a tím dům, jak říkával Viktor Šklovskij, ozvláštnil. Básnická řeč je podle tohoto ruského teoretika literatury ozvláštněna proto, že „vyvádí z automatismu vnímání“1. Podobně je tomu v architektuře. Jestliže náš vjemový automatismus očekává pravidelný rastr oken, pak celý systém odchylek od okenních os je vnímán jako zvláštnost, jako neočekávané překvapení, což je prizma, jímž bylo ještě v době modernismu vnímáno umění. Dalším vyvedením z míry každodenního tonutí v próze všedního dne je skutečnost, že dvorní fasáda je ještě méně pravidelná a apartnější než uliční. Proč by nemohl rub domu, odvrácená strana stavby, být lícem? Řečeno jazykem numismatiky je avers zaměněn za revers. Proč by však nemohl dům nabýt své estetické plnosti právě ve své reversní části? Musí být nutně dvorní část domu něčím méně než vstupní, reprezentativní část? Vedle rozvolněné fasády, osvobozené od tyranie pravidelnosti okenního rastru, si tedy autoři dopřáli další svobody – učinili reprezentativnější skrytou část domu. Vzali-li bychom za slovo Colina Rowea, jenž tvrdí, že v moderní architektuře je „volné průčelí vyměněno za volný půdorys“2, pak bychom brněnský dům Heleny a Dalibora Borákových mohli použít jako hmatatelné zpochybnění této teze. Při použitém konstrukčním systému bychom očekávali volný Le Corbusierův plan libre. Opak je však pravdou, protože zde máme volnou fasádu oproti vázanému půdorysu, danému uliční situací a tvarem někdejší proluky, na níž stavba vyrostla. Posunutí oken od os i značná variabilita okenních výřezů komplikují vnitřní poměry v domě, pokud architekt neumí překlenout rozpor mezi fasádou a vnitřními dispozicemi. V tomto punktu zvládli autoři zrádnou ambivalentnost okenních výřezů obvykle kolidujících s rozmístěním místnosti uvnitř domu se záviděníhodnou bravurou. Konfi gurace oken v celku fasády je důležitou částí celkového konceptu, neboť ve značné míře stavebně dům defi nuje: „Obrazové rámy mají svůj původ v oněch zdánlivých okenních rámech, jež měly rozhodujícím způsobem přispět k vyvolání iluzivního pohledu do starořecké krajiny. U skutečného okna je situace spíše opačná. Díváme-li se ven, vidíme sice realitu, ale jen určitý výřez reality – jak ho udává okenní rám. Nejde tedy tak docela o skutečnost, ale o reprezentaci skutečnosti manipulovanou okenním rámem. Ať už je poloha okna ve vztahu ke skutečnosti jakkoli náhodná, nakonec působí volba výřezu chtěně a artifi ciálně.“3 V tomto případě je entropický rastr oken nejen poznávacím znamením domu, ale i jednou ze zvláštností, díky níž může aspirovat na zařazení mezi nejosobitější stavbu posledního období u nás.

V kontrastu k rozvolněnému okennímu rastru jsou dispozice stroze vymezeny a střídmě asketické jsou i interiéry. Rozevlátá fasáda nemá za následek dispoziční anarchii, ale naopak, dům je provozně velmi dobře promyšlen. Racionalita dispozic provozně ospravedlňuje skladbu oken na fasádě a ukazuje, že autoři nebyli vedeni estetickou samoúčelností. Podíváme-li se blíže na čtveřici prostředních oken v horních patrech (kde jsou mezonetové byty) dvorní fasády, vidíme, že střídání výškových a šířkových formátů oken vytváří nejen důmyslnou kompozici kontrapunktu, ale umožnilo i svobodněji zacházet s vnitřním prostorem. Označíme-li výškový formát jako A a šířkový jako B a zvolíme-li versologické hledisko, pak dostaneme typ verše ABBA. Toto schéma nás vyvádí z omylu, že jde, převedeno opět do řeči versologie, o volný verš. Okenní versologie brněnského domu má ve skutečnosti přísnou strukturu. Respektive je volným i vázaným veršem dohromady. Nepravidelnost má v tomto případě svá pravidla a uvolňuje manévrování uvnitř a zároveň vytváří svého druhu sémantické gesto ve smyslu, jaký mu udělil Jan Mukařovský. Zůstaneme-li na půdě versologie, protože teorie architektury nemá v tomto směru pojmový arzenál, pak můžeme chápat brněnský dům jako „odvržení metra“, jak o tom hovoří Miroslav Červenka v souboru studií Z večerní školy versologie: „Odvržení metra, jednoho z nadindividuálních požadavků kladených na básníka, je interpretováno jako dílčí akt, synekdochicky poukazující k řadě takových aktů osvobodivého odmítnutí celého souboru norem, vystupujících dotud s nárokem na obecnou platnost.“4 V tomto ohledu je metrické kázni podřízena jak historizující architektura 19. století, tak rozmístění pásových oken u funkcionalistické architektury minulého století. „Odvržení metra“ je při všech inovacích velmi ojedinělé. A to není zdaleka vše.

Něčím, co se v našich interiérech objevuje zřídka, jsou kupříkladu šatny. Ty jsou v brněnském domě pojaty jako samostatně oddělený prostor, čímž se autor vyhnul tomu, čemu v návaznosti na herecký paradox Denise Diderota říkám paradox skříně. Ten lze vyjádřit tak, že tento kus nábytku nejen vytváří úložní prostory, ale sám místo zabírá, to znamená, že sám úložní prostor potřebuje. Paradox skříně ještě nikdo nevyřešil, protože tento mobiliář je zároveň konkávní (jeho vnitřní objem je schopen pojmout věci) i konvexní (vnějším objemem zabírá prostor místnosti). Skříně jsou většinou prostorovými uzurpátory. Tento rozpor se snažili vyřešit modernisté i avantgardisté vestavěnými skříněmi. Hranici mezi úložním prostorem a prostorem místnosti vytvářela stěna. Ideální řešení? Jan Turnovský, geniální teoretik architektury, vynalezl v roce 1978 způsob nejúspornějšího balení dvou druhů těstovin: Do šestiúhelníkové krabice naskládal makarony a do nich, protože jsou duté, vložil špagety. Dosáhl tak matematicky vyčíslitelné úspory místa, kdy se dva druhy těstovin vešly do dvojnásobně menšího prostoru, než kdyby byly naskládány vedle sebe. Patent se neujal pro svou nepraktičnost: Kdo by ukládal špagety do dutých makaronů? Musel by se vynalézt speciální stroj a to jsou další náklady. Jenže princip úložnosti se dá využít i jinak. Jak ušetřit místo, jež nám zabírají skříně, abychom zároveň získali úložný prostor? Tento problém vyřešili Helena a Dalibor Borákovi samostatnou šatnou. Odpadlo tedy řešení aporie, zda skříň chápat jako makaron, a tedy ji pojmout jako „jímku“ na uskladnitelné předměty, anebo jako špagetu, a tím pádem jí v bytě vyhradit prostor, který bude neomaleně zabírat. Ještě konkrétněji řečeno, zapustíme-li skříň do zdi, je to skříň – makaron, dopustíme-li, aby nám okupovala kus místnosti. V našem případě je zcela lhostejné, zda jsou skříně typologicky špagety či makarony. Tím se autoři zbavili dilematu úložního prostoru, který sám úložní prostor potřebuje. Vyřešení paradoxu skříně není malý výkon, tím spíše, že je tento paradox neřešitelný. V celém domě bychom našli řadu takových šikovných řešení, k nimž bychom marně hledali obdobu u jiných staveb. Z mnoha dalších ctností domu jsou to třeba dřevěné lišty u podlah či lemy u kamenné podlahy jako výraz úcty k mizejícímu řemeslu.

Dům v ulici Milady Horákové je plodně ambivalentní. Za rozvichřenou fasádou s „poházenými“ okenními otvory bytují klidné a racionální dispozice. Svým průčelím je dům obrácen do dvora. Členění fasády „naráží“ na kordonovou římsu, která je ale jen pomyslná. Autoři pracovali se zlatým řezem, ale velmi neortodoxně. Dům provokuje (dá se dnes něčím provokovat?), ale zároveň je novátorsky tradicionalistický, což je vlastní těm nejlepším brněnským stavbám. Je vzdáleným ozvukem bílého „brněnského“ funkcionalismu, ale zároveň je uzavřen do své svébytnosti. Komunikuje se svým okolím transparentním „zábradlím“ balkonů v obou horních, ustoupených podlažích a jejich dlažbou evokující městské velkoformátové dláždění, ale zároveň se uzavírá, zahlubuje se svými patrovými garážemi a i elegantní extravagantností své fasády se vyděluje z okolní, byť kvalitní zástavby od takových autorů, jako byli Hubert Gessner (Okresní nemocenská pokladna, 1903–1904). Dům má být dvojznačný, protože svou jednoznačností by se vyčerpal a okoukal. Městský víceúčelový dům má navzdory okolnosti, že očekávat předvídatelné je sterilní, své místo ve stavební historii Brna (i daleko za tímto pozoruhodným architektonickým teritoriem) zajištěno.

1    Viktor Šklovskij, Teorie prózy, přeložil Bohumil Mathesius, Praha 1933, s. 23
2    Colin Rowe, Matematika ideální vily a jiné eseje, přeložila Alena Všetečková, Praha 2007, s. 23
3    Jan Turnovský, Poetika zedního výstupku, přeložil Evžen Turnovský, Praha 2004, s. 94
4    Miroslav Červenka, Z večerní školy versologie
II. Sémantika a funkce veršových útvarů: versologický průvodce tvorbou generace 90. let, Praha 1991, s. 45



PŘIPRAVIL MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 255     ne: 274

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb