přeskočit na hlavní obsah

Čínský architekt v Praze - Rozhovor

/up/images/featured/images/021.jpg

Proč jste se rozhodl pro kariéru architekta? Povíte nám svůj životní příběh?

Nesměřoval jsem k architektuře přímou cestou. V dětství jsem rád maloval. Otec mě hodně podporoval, dokonce najal i učitele čínské malby a kaligrafie. Snil jsem o tom, že se stanu umělcem nebo designérem. Když jsem ale nastoupil na univerzitu, nejdřív jsem začal studovat medicínu, protože v té době (1988) si čínští studenti nemohli profesi svobodně vybírat. Po roce studia medicíny jsem se rozhodl znovu absolvovat státní přijímací zkoušky na univerzitu. V září 1989 jsem tak konečně nastoupil na College of Architecture na Hunan University a začal studovat architekturu. V Evropě to možná není nic zvláštního, ale v Číně nebylo dovoleno měnit si libovolně obor. Zvolil jsem ale vhodnou dobu, měsíc po událostech na Tiananmenském náměstí 4. června. Při mém druhém přijímacím řízení byl velmi omezen počet studentů, kteří se mohli hlásit ke studiu na univerzitě, a já jsem měl tudíž to štěstí, že jsem si mohl vybrat obor, který jsem opravdu chtěl. Samozřejmě nesmím zapomenout znovu zmínit svého otce, bez jehož podpory a pomoci bych svého cíle nikdy dosáhl.

Jak vypadá studium architektury v Číně?

Ve skutečnosti se od roku 1989, kdy jsem nastoupil na College of Architecture, výuka architektury v Číně začala hodně měnit. Zásluhou ekonomických reforem a díky tomu, že se Čína otevřela světu, začalo ve výstavbě, stavebním průmyslu a architektonickém vzdělávání vznikat velké množství příležitostí. K svobodnějšímu akademickému smýšlení a povzbuzení odborných diskusí přispěla i změna politického klimatu, které se postupně začalo uvolňovat.

Architektonické vzdělávání se začalo postupně rozšiřovat. Zatímco dříve mohli architekturu studovat pouze někteří vybraní jedinci, v této době se architektonické vzdělávání začalo zpřístupňovat. Vliv státu a vládních orgánů a míra jejich zásahů do architektonického vzdělávání rostla. Začal být kladen mnohem větší důraz na prostor a konstrukci, takže výukový systém „Beauxarts" (Ecole des Beauxarts) založený na akademickém klasicismu byl postupně vytlačen novým způsobem výuky se základy v moderních prostorových teoriích.

V současné době je v pevninské části Číny více než 200 architektonických škol. Bohužel jen méně než polovina z nich má perfektní výukový systém. Bakalářský titul je většinou možné získat po pěti letech studia a praxe. Po dalších dvou nebo dvou a půl letech studia a výzkumu může následovat titul magistra. Curriculum téměř všech vysokých škol a univerzit je určováno a kontrolováno Národní komisí pro architektonické vzdělávání, což zaručuje, že většina vysokých škol a univerzit curriculum dodržuje, ale zároveň není brán zřetel na rozdíly mezi jednotlivými školami ani na individuální schopnosti a talent studentů. Základní curriculum a výukový systém jsou doplňovány evropskými a americkými teoriemi a metodami, kvalitní výukou, profesními základy a profesionálními kurzy. Neexistují celkové závěrečné zkoušky jednotlivých předmětů. Studenti jsou hodnoceni na základě průběžných výsledků celého semestru a na základě závěrečných prací.

Jakým směrem se ubírá současná čínská architektura?

Vývoj současné čínské architektury ovlivňuje a formuje mnoho rozličných aspektů, kvůli nimž dochází k roztříštěnosti přístupu při řešení architektonických úkolů. Oproti evropským městům, kde jsou změny ovlivněny faktory růstu, historickým vrstvením a terénní morfologií, v čínských městech dochází k ukvapené modernizaci a snaze o nastolení nového řádu obrovskými drastickými změnami bez ohledu na komplexnost historického vazeb a urbanistický charakter místa. Vzniká tak živná půda pro nekontrolovatelný architektonický boom, který sice dává možnost vzniknout mnoha úžasným stavbám jako jednotlivostem, na druhé straně však zcela opomíjí jejich historický, architektonický, objemový a urbanistický kontext. Obrovský vliv na vývoj současného čínského architektonického myšlení má nová generace architektů, která se objevila v polovině 90. let dvacátého století. Zároveň však existuje i velké množství restriktivních faktorů. Jedním z nejdůležitějších jsou nízké investiční náklady, které bylo nutné v běžných podmínkách vždy zohledňovat. V nových společensko¬ekonomických souvislostech jsme navíc byli donuceni si uvědomit, že velkou překážkou dalšího architektonického rozvoje je paradoxně silná historická tradice a s ní související, nyní již nevyhovující konstrukční postupy. Dalším problémem současnosti je příliš hektické stavební tempo, neumožňující s potřebným odstupem a nadhledem řešit přicházející architektonické úkoly. Obrovskou překážkou architektonického rozvoje je také nedostatečně rozvinuté estetické cítění všeobecné veřejnosti. To bylo dlouhodobě regulováno a tlumeno, což je příčinou toho, že současná společnost tápe v hledání své nové estetické identity.

Co vás přivádí do Prahy? Na čem tady pracujete?

Abych pravdu řekl, než jsem přišel do Prahy, o Čechách jsem nevěděl o nic víc než o jiných evropských zemích. V učebnicích jsem se toho o České republice moc nedozvěděl. Poprvé jsem začal Českou republiku registrovat díky knihám Franze Kafky, dílu Antonína Dvořáka nebo možná Pražskému jaru. Pak ale přišel jeden můj příbuzný, který v České republice žil a pracoval asi pět let, zapíchl prst do mapy ve středu Evropy a řekl: „Koukni se semhle, tohle je Česká republika. Je to maličká, úžasná, okouzlující země v srdci Evropy, od nepaměti ze všech stran vystavena útokům mnohem silnějších soupeřů. A nejen že nezanikla během tisíců let válek, ale dokázala si udržet svoje území, kulturu, civilizaci a tradice a pochází odtud velké množství umělců a osobností, které ovlivnily vývoj světové kultury a vzdělání. I ona teď prochází zásadními změnami. Nemyslíš, že by stálo za to se tam podívat a nasbírat nějaké zkušenosti?" Proto, když jsem v roce 2006 dostal příležitost využít státní výměnné stipendium, neváhal jsem a vydal jsem se do Prahy. Měl jsem štěstí, že jsem se hned při své první návštěvě Prahy seznámil se svým současným mentorem Ing. arch. Michalem Hlaváčkem. Mohu nyní s odstupem několika let říci, že měl, nebo spíš stále má, na můj život téměř stejný vliv, jako měl můj otec. Za ty roky spolupráce a studia jsem se nejen hodně naučil, ale zároveň jsme se s ním i s jeho rodinou velmi spřátelili. Když jsem pracoval v ateliéru doc. Ing. arch. Michala Hlaváčka jako hostující vědecký pracovník, začali jsme prohlubovat spolupráci mezi FA ČVUT a College of Architecture na Hunan University. Pozvali jsme do Prahy několik čínských profesorů a uspořádali řadu přednášek.

Doc. Ing. arch. Hlaváček byl dvakrát pozván do Číny, aby přednášel v několika městech. Byl mu udělen titul hostujícího profesora Hunan University a byl porotcem v National Hand- drawing Competition. Spolupracovali jsme na kompletním vydání jednoho čísla slavného čínského časopisu WA - World Architecture. Toto číslo prezentovalo čínské odborné veřejnosti českou architekturu. Proto jsem se také v roce 2008 vrátil na vlastní pěst do české republiky a zapsal se na doktorandské studium na Fakultě architektury ČVUT. V současnosti pracuji na své dizertační práci. Navíc, spolu s architekty Linhartovou, Dvořákem a Jobem, učím ateliéry jako asistent doc. Ing. arch. Michala Hlaváčka a zároveň se účastním výzkumných projektů týkajících se průmyslových staveb a jiných souvisejících témat. Ty jsou v souladu s tématem mé dizertační práce - studium strategií a metod rekonstrukce průmyslových komplexů.

Je něco, co vás na ČVUT překvapuje? Liší se organizační struktura naší školy a té, kterou jste studoval?

Hodně mě překvapila velikost fakulty. Podle mého názoru je vzhledem k celkové velikosti populace české republiky fakulta poměrně velká. V College of Architecture na Hunan University, kde jsem studoval, bylo zhruba 1000 studentů. Do tohoto počtu jsou zahrnuti nejen všichni studenti architektury, a to jak bakalářského, tak magisterského studia, ale také studenti oborů urbanismu, krajinářství a životního prostředí. Jen pro srovnání bych rád řekl, že počet obyvatel města Changsha je 6 500 000 a v provincii Hunan, kde se škola nachází je jich 70 000 000.

Není to ale jediná věc na FA ČVUT, která mě překvapila. Fascinuje mne například perfektně zařízená modelárna, integrovaná platforma informačních sítí, mezinárodní studijní atmosféra atd. Než jsem přišel do Prahy, myslel jsem si, že čínští studenti jsou jedni z nejpracovitějších, ale zjišťuji, že čeští studenti jsou ještě pod mnohem větším tlakem. Kromě toho, že se musí připravovat na neuvěřitelné množství zkoušek, čelí krvežíznivým profesorům a navíc musí pracovat na částečný úvazek, aby pokryli své každodenní výdaje. Většinu čínských studentů podporují rodiče, nehledě na jejich věk.

V číně jsou univerzity mnohem méně nezávislé než v české republice. Většina rozhodnutí týkajících se jednotlivých fakult je pod kontrolou vedení univerzit nebo ministerstev. Univerzitní představenstva a vládní orgány posuzují všechny fakulty podle jednotného standardu, což je zásadní překážkou rozvoje architektonického vzdělávání a studia, protože jsou tím likvidovány individuální charakteristiky jednotlivých fakult. I když jsou si této situace všichni vědomi, nikomu se nechce pouštět do jakýchkoliv změn či reforem. Největším rozdílem mezi oběma školami je způsob výuky odborných předmětů. Ve zkratce, na Hunan University nejsou ateliéry. Studenti jednoho ročníku jsou rozděleni do několika tříd (většinou po 25-30 studentech). Všichni studenti jedné třídy musí udělat návrh shodného zadání. Téma určuje vyučující a studenti si ho nemohou volit sami. čím vyšší ročník, tím je pro výuku použit větší a složitější typologický druh. Například v druhém ročníku je projektován malý rodinný domek, zatímco v posledním ročníku se projektují divadla nebo výškové budovy.

Nakolik prestižní je profese architekta v Číně v porovnání s Českou republikou?

Od konce 80. let minulého století, kdy se architektura v číně začala profesionalizovat, se pozice architektů začala výrazně zlepšovat a jejich prestiž roste. Do té doby, pokud se mluvilo o nějaké budově a jejím designu, jejím autorem byl vždy projektový ústav nebo univerzita, nikdy konkrétní architekt. V dnešní době se dostává pozornosti a uznání veřejnosti stále více jednotlivým architektům. Vláda si začíná cenit architektů i jejich role v územním plánování. Dovoluji si říct, že se architektům povedlo dosáhnout stejně významné pozice jako ostatním profesím, ne-li lepší. Samozřejmě lze dosáhnout ještě výš, ale i přes to, že architekti mají právo prosazovat své myšlenky a koncepty, developeři a vláda jejich návrhy často zavrhují na základě politických potřeb. Bohužel občas jsou architekti i nadále stavěni na úroveň levné námezdní síly.

Máte nějakou vizi, víte, jakou architekturu byste chtěl v budoucnosti vytvářet nebo se na ní podílet?

V procesu architektonické tvorby je podle mého názoru nejdůležitější vášeň, láska a oddanost tomu, co děláte. Jsem přesvědčen, že architektura by měla být stejně živoucí jako lidé, kteří ji využívají. S architekturou je to stejné jako s lidmi, i nenápadný zevnějšek může ukrývat úžasný charakter. Architektura v číně se rapidně rozvíjí, ale její působení je většinou omezeno na městskou výstavbu. Na venkově dochází ke stavbě velmi spontánně, bez architektů, inženýrů, moderních konstrukčních technologií, dokonce i bez jediného nákresu. V rámci projektů pomoci Tibetu jsem strávil několik měsíců v odlehlém tibetském městečku jako generální projektant rekonstrukce 300 metrů dlouhé pěší zóny. Byl to náročný projekt, protože se tu nachází Chrám Samye, což je takzvaný První tibetský chrám s více než tisíciletou tradicí. V budově tohoto chrámu se mísí čínský, tibetský a indický architektonický styl. Rekonstruovaná pěší zóna je posledním úsekem poutní cesty k chrámu. Spolupracoval jsem s obyvateli i místními dělníky. Vytvořili jsme detailní rozbor celkové situace. Zabývali jsme se kvalitou stávajících staveb, historií konstrukcí, způsobem rekonstrukce jednotlivých objektů, potřebami a požadavky majitelů všech budov po obou stranách pěší zóny. Plány na rekonstrukci jsme pak probírali se všemi majiteli jednotlivých domů. To vše byl pro mne opravdu neuvěřitelný zážitek a velká škola. Jsem toho názoru, že podobný přístup by mohl místním řemeslníkům poskytnout potřebnou profesní průpravu a nahradit tak alespoň do určité míry nedostatek projektantů, kterým zvláště venkov trpí. Pomohlo by to nejen zkvalitnění staveb, ale i rozšíření povědomí o architektuře a stavebnictví se zaměřením na cílené využití místních zdrojů. Je to velmi důležité i pro získání představy lokálních řemeslníků o ekologii a udržitelném rozvoji. Doufám, že studium v Praze mi v tom hodně pomůže, protože váš vzdělávací systém je mnohem více rozvinutý než náš.

CHEN HUI, DOKTORAND NA ČVUT V PRAZE PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK 

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 132     ne: 115

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb