přeskočit na hlavní obsah

Čajový dům v zahrade – rozhovor s autorem

/up/images/featured/images/konstrukce_cajoveho_domu.png

S AUTOREM ČAJOVNY DAVIDEM MAŠTÁLKOU

Davide, před nedávnem jste absolvoval - co vás přivedlo ke studiu architektury?

Moje cesta k architektuře nebyla příliš klikatá. Na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze jsem vystudoval scénografii - cosi mě od mala táhlo k animovanému filmu a scénická technika tomu byla blízko. Pak se dostavilo dilema, zda dál dělat scénografii, tedy architekturu scénickou, nebo architekturu jako takovou Oba tyto obory mě lákaly a přitahovaly především možností přemýšlet o prostoru hledat a zkoušet, jak působí, jak funguje v souvislostech. Architekturu jsem pak zvolil as proto, že přináší větší možnost dialogu samého se sebou, s lidmi, krajinou, prostředím Zanechává také trvalejší, hmatatelnou stopu Tři roky jsem vydržel na ČVUT a pak přeše do ateliéru architekta Smetany na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.

Vytvořil jste si během studia jasnější představu o svém profesionálním směřování?

Škola představovala velkou míru svobody, čas otázek po smyslu architektury a hledání vnitřních i vnějších vztahů mezi architekturou a vším ostatním, co nás obklopuje. Je to období snah dobrat se uspokojivých odpovědí na otázku, proč právě toto děláme a jak to chceme dělat, a je pravda, že realita tu svobodu velmi často ubíjí. Využil jsem na škole také možnosti vnitřních stáží a jeden semestr jsem absolvoval v ateliéru grafického designu u Rostislava Vaňka, jeden semestr pak na ilustraci u Juraje Horvátha. V mém vnímání architektury mají tyto i další přesahové obory nepostradatelnou roli. Možná, že i díky této zkušenosti si uvědomuji, že architekt a architektura se nemohou vtěsnat do nějaké předem dané, osekané, vyhraněné šablony. Zajeté stereotypy a strach z neznámého zbavuje každého jeho tvůrčí svobody.

Je vskutku unikátní prezentovat v oboru architektura svoji diplomku nikoliv jako projekt, třeba s modelem, ale rovnou jako realizaci. Jak to hodnotitelská komise vnímala?

Už proto, že jsem si zvolil pro diplomní prác takto drobnou stavbu, i když je to malý dům s velkým obsahem, jak bych jej označil, mě jsem obavu, že nemusí kvůli zdánlivé drobnost u komise obstát. Rozhodl jsem se proto čajovnu rovnou zrealizovat na naší zahradě. Tento můj krok hodnotila komise různě, nakonec kladné názory snad převážily Pro mě byl cíl jasný - najít optimální podobu minimalizovaného prostoru pro setkání. Tohle by nebylo možné vysvětlovat jen na základě vizualizací a výkresů. Doložit v několika minutách, že se nejedná o jakous hloubětínskou modifikaci prostoru pro čajový obřad, že se nejedná o přenos cizí kultury do našich podmínek, že jde prvořadě o hledání minimálního prostoru - to bylo obtížné. Komis jsem samozřejmě nemohl naložit do auta a odvézt do Hloubětína na čaj.

Zdroje vaší inspirace jsou zřejmé. Co vás do země vycházejícího slunce jako architekta přivedlo? Bylo to právě hledání pramenů prostorové minimalizace?

Odpovím obšírněji. Jde mi o vztah člověka a prostoru vůbec. Již pár let přemýšlíme s kolegy a hledáme specifické pojetí minimálního prostoru... Když jsme pak byl v Japonsku, již jsem cosi věděli a jeli tam s jasnou snahou něco se zde dále přiučit Když jsem sám už dříve přemýšlel nad tématem diplomové práce, zajímalo mne jeden čas téma vězení, v jiném slova smyslu též „minimální prostor“ cely, nedokázal jsem se nakonec však vyrovnat s tématem trestu. Okolo všeho se točí téma psychologie vnímání prostoru, a tím pádem i jeho limity. Přeneseno do běžného života - kde je hranice, kdy ještě zůstává minimalizovaný prostor obyvatelný, přijatelný, příjemný. Zkoumání tohoto problému mě právě přivedlo k japonskému čajovému domu.

Vaše cesta měla formu studentské stáže?

Přerušili jsme s přítelkyní Lenkou studia a coby turisté s veškerou výbavou na zádech jsme odjeli na dva měsíce do Japonska Napsali jsme předem na několik míst, mezi jinými také architektu, profesoru Fujimorimu ten odpověděl a pozval nás k sobě na univerzitu. Velice nám na cestách a potom tady v Praze pomohl ředitel Českého centra v Tokiu Petr Holý. S Fujimorim a jeho studenty jsme nakonec také absolvovali dvoudenní exkurzi do Nagana a jeho okolí, neboť v tomto kraji se Fujimori narodil a zrealizoval zde již několik domů.

Fujimori definuje minimální prostor v architektuře jako prostor, který je již dál nedělitelný, něco jako atom. Jak velký prostor to může být v našich podmínkách?

Hodně jsme s panem profesorem o tomhle problému mluvili. Ostatně rozhovor s ním, který jsme při cestě pořídili, přinesl váš časopis v některém loňském čísle (viz ARCHITEKT 8-9 / 2008, pozn. redakce). Minimalizovaný, úsporný jednoduchý prostor je v Japonsku nejen historicky daný, ale aktuální i v jejich současné architektuře. Bydleli jsme ve čtvrti Minatoku na jakémsi tokijském Žižkově, kde jsme mohl vstřebávat specifickou architekturu na každém kroku. Místnosti o velikosti 6 m2, přitom plně komfortní. Poznávali jsme, jak zde lidé žijí, jaké jsou provozní vztahy v malých domech, jaké jsou vlastně skutečné potřeby člověka. Ujasnil jsme si zde spoustu věcí a položili si spoustu otázek. Z našeho pohledu je pojem minimální prostor u nás velice relativní. Myslím, že lidem chybí možnost takový prostor prožít, uvědomit si jej a podle toho posoudit své potřeby.

Když řeknete, že jste si postavili čajovnu, nejste řazeni třeba do skupiny vyznavačů zenu, nebo třeba do skupiny snobů, kteří si na něco hrají?

Chraň bůh nespadáme do žádné skupiny do žádného škatulkování. Já jsem se jen chtě setkat s realitou malého prostoru - když chcete o něčem přemýšlet, musíte si to vyzkoušet. Náš čajový dům není postaven podle žádných ortodoxních východních pravidel - ba přímo naopak. Nechtěli jsme otrocky převzít nějaký daný koncept. Základní ideu jsme pojali zcela svobodně a po svém. Na to měl naprosto stejný názor i náš kamarád sochař a tesař Vojta Bilišič, s nímž jsme celou stavbu postavil a jehož tesařské mistrovství je zde vidět On to nemá moc rád, ale říkám mu Mistr stavby. I z hlediska uživatelského máme k tomuto prostoru zcela svobodný vztah - není to žádná ortodoxní čajovna. Je to místo pro člověka, chce-li být s myšlenkami sám, je to stejně tak prostor pro setkání dvou až osmi lidí - nemusí to být zrovna u čaje, ale třeba u vína a nebo jen tak v létě. Je to příjemné místo - nic víc a nic míň.

V této drobné stavbě jste originálně spojili svoji japonskou zkušenost s ryze evropským vnímáním prostoru například užitím difusní kopule, tvarovou symbiózou kruhového prostoru s výsečí čtverce. Jak právě na to reagoval profesor Fujimori?

Při své krátké návštěvě v Praze strávil pan profesor Fujimori celý půlden na zahradě v Hloubětíně. Bylo až neuvěřitelné, když nám ve svém světlém obleku demonstroval, jak se správně opaluje dřevo vnějšího pláště čajovny a takto uzený odcestoval na svoji přednášku do Brna. Naše pojetí ho zaujalo, ostatně píše o tom podrobně ve své zprávě jako oponent mé diplomky.

Co bude dál?

Na téhle stavbě, kterou jsme si opravdu prkénko po prkénku doslova osahali, jsme si spoustu věcí ověřili. Je to pro nás důležitá etapa v oblasti našeho zájmu, hledání malého prostoru Naše úvahy na toto téma chceme představit na výstavě, která bude na podzim ve výstavní síni na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Nechceme ustrnout a zkoumání možností malé­ho prostoru pro nás představuje velkou výzvu a hlavně svobodu. Výstava má název Malý dům. Přemýšlíme společně s Lenkou Křemenovou a Jakubem Novákem nad tím co to vlastně malý prostor je. Nemáme vždy shodný názor, probíhá dialog. A těšíme se na jaro kdy se naše intenzivní diskuse přesunou právě do čajového domu v Hloubětíně.

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 83     ne: 64

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb