přeskočit na hlavní obsah

Café-bar-rozhovor s Michalem Kutálkem

/up/images/featured/images/cafe_bar_strop_0.png

Michale, jsi pravděpodobně první, komu se na území České republiky podařilo zrealizovat parametricky generovanou architekturu, proto se úvodní otázka přímo nabízí: Jaký je to pocit?

Samozřejmě uspokojení, moc jsem nevěřil, že mi to opravdu projde. Investor mi často hrozil sádrokartonovým stropem a já ho neustále přesvědčoval, že je vše pod kontrolou a vyrábím prototypy. Průběh byl plný zvratů a překvapení a taky rizika.

Ještě v gotice se stavělo intuitivně a empiricky, na základě zkušeností a několika skic. Nejednalo se přitom pouze o jednotlivé stavby, ale snad i o celá sídla, která zakládali takzvaní lokátoři, dodnes ale vlastně nevíme jak. Nedochovaly se žádné písemné návody ani skici. Renesance tuto přímou empirickou výstavbu překonala, začalo se s návrhy ideálních měst, i stavbě domů předcházel poměrně konkrétní plán, nikoliv už jen koncept nebo idea. Dalším stupněm je potom parametrický návrh. Architekt vlastně nenavrhuje přímo stavbu, ale spíše pravidla, která tuto stavbu generují. To samozřejmě souvisí s rozvojem počítačových technologií po druhé světové válce, ale také výrobních technologií, materiálů atd. Kdy začal být tento přístup zajímavý pro architekty?

Souvisí to s rozvojem technologií obecně. Architekt by nemohl navrhovat nějaká logaritmická pravidla, kterými by ovládal tvar, pokud by mu ho následně neměl kdo nebo co vyrobit. Mezníkem je vznik CAD/CAM technologií a postupů, které se poprvé objevily ve strojírenství a teprve nedávno se začaly používat i v architektuře, ale stále v malé míře. V 90. letech s rozvojem 3D modelovacího softwaru vznikaly první projekty tzv. „tekoucí architektury“. Jedná se vlastně o jakýsi rozteklý dekonstruktivismus. Byly to například grafické hříčky Marcose Novaka, Grega Lynna nebo Larse Spuybroeka, které v té době ještě nebylo možné zrealizovat. Díky hlubší znalosti softwaru a možnosti psaní algoritmů, které umožňují přenesení vize architekta do CAD/CAM strojové výroby a následné montáže, se dřívější „grafi ky“ již dnes daří realizovat. V optimálním případě dostane stroj digitální data a začne řezat, frézovat a je úplně jedno, jestli laser vyřeže do plechu jeden tvar stokrát, nebo sto různých tvarů, stojí to stejné peníze. V případě Cafebaru byl ale laser nedostupný, a proto se muselo zvolit náhradní řešení – levná surovina a k tomu dobře připravená výrobní dokumentace – kompletní výpis prvků a „šablony“ (výkresy v měřítku 1:1), pomocí kterých si truhláři chytali správný úhel konkrétního prvku.

Nizozemí je proslulé současnou architekturou, o Amsterdamu se mluví jako o Athénách moderní architektury. První parametrická realizace se také objevila v Nizozemí. Cafébar je první zrealizovanou digitální architekturou u nás. Jak to ale vypadá jinde ve světě? Je Nizozemí výjimečné množstvím a kvalitou? Co USA a Japonsko?

Nejvíc realizací digitální architektury je v Nizozemí a Anglii. Studia jako Foster, Hadid nebo ONL už ani jinak nenavrhují. Možnost rychlé změny projektu pouhou změnou číselné hodnoty tak, že se změna projeví v celé dokumentaci, vede k obrovské časové úspoře. Mnoho věcí by bez parametricky ovládaných 3D modelů šlo zrealizovat jen velmi těžce. Američané se, trochu překvapivě, zabývají digitální architekturou více než Japonci.

Jak ses vlastně dostal k parametrickému navrhování? (Záměrně používám slovo navrhování, neboť se jedná o vhodnější převod významu, u nás je však již zažit termín parametrický design). Vzhledem k tvým předchozím projektům bych řekl, že se o nejnovější technologie a přístupy docela zajímáš.

Nové technologie a přístupy navrhování umožňují měnit zažitou morfologii a jít dál v převádění digitálních vizí do reálného světa a tím přispívají k výraznějšímu experimentování s tvary, konstrukcemi a také postupy výstavby. Le Corbusier by bez technologických možností betonu nezačal dělat domy s volným půdorysem a Gehry by bez využití Catií měl s Bilbaem obdobné problémy jako Utzon s operou v Sydney. Už od školy jsem tíhnul ke skulpturálnějšímu pojetí architektury. Krabice mě neuspokojuje, ale je to věc názoru. Samozřejmě někdy může být lapidární tvar vhodnější. Byl jsem ve školním ateliéru Miloše Floriána, který mi dával velkou volnost, dokázal inspirovat a hlavně podporoval odvážné řešení. Pedagogů s tímto přístupem by mělo být více.

Mnoho tvých projektů, ať už realizovaných či nerealizovaných, je situováno do Uherského Hradiště a Zlína, za všechny jmenujme návrh ocelového domu Take off House, návrh Muzea Velké Moravy nebo realizaci prodejny spodního prádla Silvie Underwear. Jsi velký patriot? Anebo jinak – měl by být architekt patriotem?

Nejsem patriot, zůstal jsem v Hradišti, protože jsem chtěl zkusit pracovat sám na sebe a tady jsem měl příležitosti a znal nějaké klienty. Pracoval jsem tak už během studií, takže to pro mě byl plynulý přechod. Důležitější než patriotismus je udělat za klientovy peníze kvalitní stavbu. Když se ozvou klienti odjinud, samozřejmě se jim pokusím poskytnout maximální servis a invenci. V době globalizace se architekti-patrioti hledají stále obtížněji.

Vraťme se ale ke Cafébaru. Co se ti honilo hlavou v momentě, když ti klient odsouhlasil parametrický přístup? Není tajemstvím, že rozhazovat jeho peníze jsi nemohl a byl jsi v poměrně velkém časovém presu. V takové situaci navrhneš klientovi něco, co u nás ještě nikdo zrealizovat nezkoušel.

Klienti mi na začátku řekli, ať jim ukážu výrobní výkresy, jinak mi neuvěří, že to jde. Jenže finální výrobní výkresy jsem měl možná až po dvou měsících. Takže jsem mezitím ukazoval jen nějaké náhražky. Byl jsem pod tlakem a nevěděl, co dokážeme opravdu zrealizovat, byl to risk. V záloze bylo tradiční řešení ze sádrokartonu… S Viktorem jsme řešili materiál rámů, způsob kotvení a údržby, odolnost, opravitelnost… Byla tam spousta otázek a problémů. Ve chvíli, kdy byl postup montáže a kotvení domyšlen a především skript dopsán, dali jsme se do hledání fi nální podoby optimálního tvaru. To už šlo velice rychle a pohodlně. S nadsázkou se dá říct, že den před započetím výroby se zmáčkl ENTER a výkresy byly připraveny.

Co bylo nejobtížnější při přípravě a vlastní realizaci? Bylo komplikací více, než jsi původně očekával?

Největší komplikace byly s nerovností stropu a stěn starého objektu. Nejtěžší a nejpracnější samozřejmě bylo napsat skript, který by uměl ve vteřině vygenerovat tvar, který bychom v 3D softwaru jinak modelovali dva dny. A pokud by z nějakého důvodu nevyhovoval, museli bychom další dva dny modelovat nový tvar. Z toho vyplývá, že bez digitálního přístupu bychom prakticky neměli čas a možnost hledat optimální tvar a následně získat jeho výrobní dokumentaci. Skript se neustále vylepšoval s tím, jak se měnily a zároveň konkretizovaly naše požadavky.

Architektura sama o sobě je pouze obrazem, vždy je totiž tvořena za investorovy peníze a pro něj. Jak tedy klient reagoval na výsledek? Jeho původní představa přece byla dramaticky jiná – očekával spíše standard, průměr. A pak jsi přišel ty a přesvědčil jsi ho o své vizi. A po všech tradičních strkanicích s architektem viděl, co si vlastně za své peníze pořídil. Byl potěšený? Šokovaný? Rozpačitý? V tomto případě bylo vlastně „více klientů“. Pan Mitáček jakožto hlavní investor a jeho synové s přítelkyněmi. Každý měl samozřejmě jiný názor, takže se muselo najít nějaké řešení, které by uspokojilo většinu.

V průběhu debat si uvědomili, že chtějí spíše moderně laděný interiér. Vše bylo ale za pochodu. Na počátku viděli pouze skici a nějaké prvotní vizualizace a nevěřili, že to jde nějak zrealizovat, navíc jejich termín byl od začátku nereálný. Ve chvíli, kdy se začalo něco budovat a postupně se vynořovaly tvary, začali mi více důvěřovat a vše šlo snadněji. Šokovaní určitě byli, ale myslím že taky hodně spokojení, nečekali to.

Kdybys něco mohl udělat jinak, co by to bylo? Anebo oklikou – v čem jsi musel klientovi ustoupit a třeba toho lituješ?

Asi jediné, v čem jsem musel ustoupit, bylo probouraní stěn do ulice, na to ale nebyl čas, okna se již vyráběla. Nakonec jsme se prakticky domluvili téměř na všem, co jsem považoval za důležité k udržení celistvosti projektu. Z odstupem času musím říct, že klienti byli skvělí.

Cafébar je začátek, ukázal jsi, že v českém prostředí je parametrická architektura realizovatelná. Technologie tě očividně zajímají, takže to rozhodně nebylo poslední slovo. Máš už na Cafébar nějaké reakce? Dočkáme se v brzké době nějaké další parametrické realizace?

Martin Kocich, který to fotil, prohlásil, že v tom baráku přistálo UFO. Vím také, že několik lidí zmátla podlaha, nevěděli, jestli na ni můžou šlápnout, když vypadá jako politá vodou… A slečny se tam bály chodit v sukních. :-)

To je docela sexy, ne? Možná právě proto tam některé slečny naopak začnou chodit…

Uvidíme…

připravil DOMINIK HERZÁN

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 108     ne: 211

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb