přeskočit na hlavní obsah

Branické ledárny v Praze 4

/up/images/featured/images/branicke_ledarny_0.png

Secesní stavby areálu branických ledáren v Praze 4 se vyznačují hodnotnou architektonickou výzdobou i působivým urbanistickým řešením. Budova ledárny je také ojedinělou technickou památkou. V jejím impozantním halovém interiéru byl skladován led těžený v zimních měsících z hladiny řeky Vltavy. Během celého roku se pak led využíval ke chlazení ve skladech potravin v celé Praze. V posledních desetiletích však budovy neslouží svému původnímu účelu a jejich údržba je zanedbávána. V současné době jsou již stavby vážně narušené a k jejich záchraně je třeba co nejdříve podniknout účinné kroky. Zejména je však třeba zabránit záměrům na dalekosáhlé přestavby, které by mohly přivodit zánik památky.

Vybudování nového úseku komunikace (nové trasy silnice i tramvajového tělesa) z Braníku do Modřan podél Vltavy před koncem 20. století odkrylo na čas pohled na historický areál bývalých branických ledáren, který byl řadu let zahalený houštím nekultivované náletové zeleně. Nyní opět zarůstá. Neužívaný stavební komplex chátrá poté, co byl v roce 1954 zbaven své původní funkce. Originální největší pražská „lednice“ pak sloužila jako skladiště brambor a postupně i pro jiné provizorní a nevhodné účely. Pomalu se spolu s hospodářskými a správními budovami mění v ruinu.

Branické ledárny byly vystavěny u vltavské zátoky v letech 1909–1911 podle projektu architekta Josefa Kovařoviče karlínskou stavební firmou Nekvasil. Nahradily původní dřevěné objekty ledáren na ostrově Štvanice. Pro výstavbu ledáren bylo vybráno jako staveniště jedno z nejstudenějších míst na vltavském břehu. Dlouhodobé statistiky současného meteorologického ústavu potvrzují, že roční teplota v této kotlině je o 3° C nižší než na místech jen o několik set metrů dále oběma směry. Dominantní budovou je vlastní lednice, jejíž exteriér je charakteristický vyváženým secesním dekorem. Nosná konstrukce interiéru patří k raným realizacím železobetonového stavitelství u nás. Interiér má rozvrh trojlodní haly o ploše 52x43,9 m a výšce 14 m. Střední pole má rozpon 15 m. Sloupy mají rozměr 60x80 cm. Nesou strop vyztužený zdánlivě subtilními žebry s náběhy. Ve skutečnosti jsou to však podhledem skryté 80 cm vysoké trámy. Hranolová budova s členitou atikou a štíty připomínajícími svými zkosenými stěnami a zesílenými nárožími vstupní pylon egyptských chrámů tvořila samostatnou klimatickou jednotku, jejíž větrání a tepelná izolace umožňovaly celoroční skladování ledu, těženého z Vltavy. Silné obvodové zdi obsahovaly vzduchovou mezeru, která spolu s korkovým obkladem udržovala nízkou teplotu. Izolační funkci plnila také dvouplášťová stropní konstrukce. Podlahy byly kryty dřevěnými trámovými rošty. Dno lednice je situováno 4,09 m nad hladinou řeky.

Ve vile položené u severní hranice areálu sídlila správa ledáren. Další objekty v jednotném architektonickém pojetí obsahovaly stáje pro 120 koní se seníkem na půdě, kovárnu, kolárnu, sklady na ukládání ledařského náčiní, uhelnu a dřevníky.

Led vyřezávali ledaři ze zamrzlé hladiny Vltavy a přibližovali jej dlouhými tyčemi do laguny před ledárnou. Odtud byl zvedán třemi paternosterovými elevátory. Lednice byla plněna obvykle 38 dní. Uvnitř se kusy ledu slily v monolitický blok, z něhož se pak po celý rok vyřezávaly kvádry, které se rozvážely na koňských potazích do pražských hostinců, kaváren, řeznictví, cukráren… Ojedinělá stavba přes některé technické nedostatky, způsobené především omezenými zkušenostmi realizátorů s ledárenským provozem, sloužila svému účelu do roku 1954, do vybudování slapské přehrady. Od této doby již Vltava v zimě prakticky nezamrzá. Funkci branické ledárny nahradila výroba umělého ledu a lednice.

Železobetonová konstrukce ústřední haly je do značné míry zasažena korozí, kterou zhoršily chemické produkty hnilobných procesů a kyselé výpary z brambor, které zde byly po léta skladovány. Narušení ocelové armatury i střešní konstrukce zjistil statik již v roce 1965. Kultivovaný vnější vzhled zůstal přes příznaky stárnutí a zanedbávanou údržbu ušetřen větších změn.

V roce 1987 jsem na tento jedinečný architektonicky a technicky zajímavý areál – tehdy obrostlý křovím jak zámek Šípkové Růženky – upozornila v Technickém magazínu. S podporou tehdejšího šéfredaktora tohoto časopisu Benjamina Fragnera a pedagogů pražské Fakulty architektury tak vešel ve známost alespoň mezi studenty a v úzkém okruhu zájemců o zapomenuté technické památky.

Studenti zpracovali v rámci školních projektů několik zajímavých variant využití této osobité stavby, které byly opět publikovány v Technickém magazínu s patřičně kladnou odezvou. Po více než desetiletém zpoždění objevila ledárny i státní památková péče, která se pokusila alespoň část areálu prohlásit za kulturní památku. Jednalo se o objekt čp. 238, bývalou správní budovu.

Přestože bylo vymezení památkové ochrany, zpracované zaměstnanci památkové péče, zprvu značně nepřesné, podařilo se jim opět na ledárny upozornit. Bohužel však investorovi písemně sdělili, že o zbytek areálu nemají zájem. Dalo by se říci, že větší starost o budoucnost ledáren projevil Úřad městské části Praha 4 v Nuslích, který se již dlouho zamýšlel nad jejich účelným využitím mimo jiné také v souvislosti se zpracováním regulačního plánu pro část Braníku. „Na základě regulačního plánu by mělo dojít k dostavbě a kultivaci celého území. Značná část území Braníku není zatím vůbec využita, jinde zase najdeme výjimečnou a charakteristickou zástavbu a přírodní chráněná území. Rekreační a sportovní plochu mezi Modřanskou ulicí a Vltavou vyhledává stále více příznivců různých volnočasových aktivit nejen Prahy 4. V bezprostřední blízkosti stojí památkově chráněný areál ledáren, který není dnes vhodně funkčně užívaný.“

Ačkoliv radnice Prahy 4 považuje komplex ledáren za jeden z významných a opěrných bodů hodných zvláštního zřetele při zpracování koncepce využití areálu, nepodařilo se jí dosud zajistit dostatečné finanční zdroje na jeho získání a tím méně pro jeho následnou rekonstrukci.

Proto o branické ledárny projevily zájem spojené „italské firmy“ Nopal a Atlante. Zdá se však, že jejich zpočátku velké nadšení o rekonstrukci postupně ochladlo. Kýžená nezbytná revitalizace tak dosud nenabývá reálné architektonické ani funkční podoby. Představy o využití areálu se zatím liší. Praha 4 jej původně chtěla proměnit v centrum volného času, navazující na plánované sportovní aktivity, a rekreaci propojit s vodními sporty na Vltavě, včetně přístavu lodiček, na pevnině pak s cyklistickými stezkami, tenisovými a volejbalovými hřišti. V objektech by mohly být tělocvičny, možná i kluziště, půjčovny, opravny, prodejny sportovního zboží, občerstvení nebo restaurace. Uvažuje se o umístění supermarketu a o výstavbě výškové nájemní administrativní budovy včetně rozsáhlých parkingů. Tato varianta vychází především z komerčního využití stavební parcely. Čím více původních budov se podaří zbořit a nahradit novostavbami, tím je to při současném trendu stavebnictví lepší. Ne vždy však pro architekturu, urbanismus a člověka.

Není jasné, jak dalece prosadí Městská část Praha 4 své záměry proti zahraničním soukromým investorům. Je též otázkou, jak areálu bývalých ledáren prospěje oficiální památková ochrana, která byla postupně rozšířena. Obava, že památkové podmínky pro rekonstrukci budou specifikovány opět pozdě, kdy už bude dokončen projekt, zpracovány průzkumy půdy a uděleny výjimky z příslušných předpisů, je stále aktuální. Je třeba, aby všechny kroky památkové péče nebyly považovány za účelové a poškozující investora. Nekompromisní zákazy vyvolají jen zlou krev a stav areálu mezitím již bude natolik havarijní, že ani s případnou státní dotací nebude možné historické stavby zachránit.

Pokud nechtějí dobrovolní obdivovatelé zajímavé architektury vyvolat mediální kampaň až ve chvíli demolice a pokud chceme všichni alespoň „za minutu dvanáct“ působit preventivně a osvětově na majitele a na investora, je nezbytné to učinit okamžitě. Rozumná rekonstrukce po sobě přímo volá. Dnes je již zcela jasné, že nemůžeme z areálu zřídit muzeum, konzervovat jej a restaurovat.

Původní funkci ledáren nelze obnovit, stejně jako není možné odebírat led z Vltavy a pomocí elevátoru jím naplňovat hlavní budovu lednice. Nelze ani rekonstruovat stáje s koňmi, přístřešky pro povozy a původní provozní zázemí.

Domnívám se však a doufám, že žádní kulturně smýšlející lidé, patrioti starého Braníku a celé Prahy, a ani (podle mého přesvědčení osvícený) starosta Prahy 4 spolu s dalšími odborníky na zdejším úřadě nedopustí demolici architektonicky a technicky zajímavého areálu ledáren a nepodpoří výstavbu nového branického „Manhattanu“, budovaného „suchou cestou“ kov – sklo. Nové stavby by přes opačná tvrzení investora a projektantů nakonec nepochybně byly jen dalšími inertními krabicemi posilujícími dosavadní neuspořádanost urbanistických vazeb tohoto úseku branického břehu Vltavy. Naopak zachováním architektonických hodnot bývalých ledáren by mohlo dojít nejen k záchraně technicky i výtvarně unikátní stavby, ale především ke zhodnocení jejího osobitého exteriéru pro kultivaci tohoto pozapomenutého koutu Prahy.

Foto:
1 ústřední budova lednice, exteriér
2 axonometrie areálu ledáren
3 interiér ledové haly
4 budova správy ledáren
5 detail výzdoby fasády
6 strojovna elevátoru
7 původní fasáda k řece po odstranění elevátoru
8 průčelí hospodářské budovy
9 detail štítového průčelí hospodářské budovy
10 historické foto z doby vzniku ledáren

TEXT YVONNE JANKOVÁ

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 316     ne: 325

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb