přeskočit na hlavní obsah

Barrandienské vulkanity na pražských památkách

/up/images/featured/images/Barrandienske_vulkanity_na_prazskych_pamatkach.png

Úvod

Mezi přírodními kameny, využívanými v pražské architektuře, našly své místo, byť v menší míře, i vulkanity barrandienského paleozoika – diabasy a tzv. diabasové tufy (žabáky). Cílem této práce bylo pokusit se určit původ těchto hornin použitých na některých pražských památkách. Jako srovnávací materiál byly použity výbrusy pořízené z horninových vzorků, které byly odebrány ze zbytku diabasové dlažby někdejšího Juditina mostu, z portálu kostela sv. Jiljí na Starém Městě a ze sloupů, vytvořených z diabasového tufu, ve vestibulu Faustova domu na Karlově náměstí. Tyto výbrusy pak byly porovnány s výbrusy hornin, odebraných na vybraných lokalitách na území Prahy a v Barrandienu.

Diabasy

Diabas neboli dolerit je bazický vulkanit s ofitickou strukturou, který je poněkud hruběji krystalický než nejběžnější bazalty. Diabasy barrandienského spodního paleozoika jsou subalkalické až alkalické a tvoří v okolních horninách intruze v podobě pravých nebo ložních žil (Holub 2002). Jejich podrobnou petrografickou charakteristikou se zabýval řadu let F. Fiala, který žilné diabasy rozdělil na diabasy bazaltového chemismu, essexitické a těšínitické. Základní minerální asociace je u všech typů diabasových hornin obdobná: (klinopyroxen + bazický plagioklas ± olivín), rozdíly se projevují v kvantitativním zastoupení hlavních a vedlejších minerálů.

Na základě mikroskopického studia byly vzorky z Juditina mostu a z kostela sv. Jiljí označeny ve smyslu F. Fialy (1970) jako těšinitické diabasy. Jejich minerální složení je klinopyroxen, plagioklas, chlorit, kalcit, analcim. Na elektronové mikrosondě CAMECA SX100 bylo zkoumáno i chemické složení těchto minerálů.  Jako srovnávací vzorky byly použity diabasy z Motola, Braníka (za pivovarem), Malé Chuchle (Vyskočilka), Radotína (ul. V Edenu, Safírová), Karlíka u Dobřichovic, Roviny a z okolí Berouna (dva lomy u Lištice, lom nad berounským nádražím). Mikroskopický výzkum a porovnání chemického složení minerálů  výše uvedených vzorků ukázalo, že za nejpravděpodobnější původ horniny použité na dlažbu Juditina mostu i část portálu kostela sv. Jiljí lze považovat lokality Karlík, Malá Chuchle, případně Lištice (spodní lom u řeky Berounky). K. Blechová (1985) uvádí ještě další lokality diabasů včetně těšínitických, avšak po pečlivém prostudování její práce byly jako případné zdroje kamene pro dlažbu Juditina mostu a portál kostela sv. Jiljí vyloučeny. Původem dlažby Juditina mostu se zabývala S. Peikerová (2002), která jako srovnávací kriterium uvedla přítomnost minerálu analcimu a na základě toho vyloučila lokalitu Karlík jako zdroj suroviny pro tento účel. V nově pořízeném výbrusu z karlického diabasu byl však analcim autorkami tohoto článku pozorován a ověřen.                                                                                                      

Těšínitický diabas na pražských památkách

Juditin most spojil staroměstský a malostranský břeh přibližně v místech dnešního Karlova mostu někdy ve druhé polovině 12. století. Jeho diabasová dlažba vznikla podle nejnovějších archeologických výzkumů po roce 1272, kdy došlo k poškození mostu povodní a diabasy nahradily původní pískovcovou dlažbu (Zavřel 2000). V roce 1903 se při provádění kanalizace mezi Konventem křižovníků s červenou hvězdou a Klementinem podařilo objevit kamennou dlažbu předmostí Juditina mostu (Herain 1908), která byla později přenesena k viničnímu sloupu při nároží kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí. V poznámce o dlažbě Herain dodal, že „…kámen je barvy zelenavé, nejbližší jeho lomy jsou v Braníku a Chuchli, odkud asi dlažba pocházela“.

O charakteru dlažby se zmínil i F. Lehner (1907), který ji výkopem v zahrádce pod okny Konventu křižovníků s červenou hvězdou odkryl na čtyřech místech. Na malostranském břehu se zbytky původní dlažby mostu nacházejí ve sklepeních několika domů v ulici U lužického semináře, teprve však rekonstrukce domu čp. 77,  č. 3 v letech 1998 – 2000 poprvé umožnila řádné prozkoumání této románské památky evropského významu. Podařilo se zdokumentovat a zaměřit jednak starší dlažbu, zhotovenou z rezavých až červenofialových pískovcových desek, jednak dlažbu mladší z tmavě šedozelenavého, střednězrnitého diabasu. Investoři rekonstrukce domu se k unikátnímu objevu zachovali vstřícně, a tak v dnešním hotelu Residence Lundborg je starší dlažba k vidění pod sklem, po mladší – diabasové – se můžeme projít.

Kostel sv. Jiljí v Husově ulici na Starém Městě. V jihozápadním nároží sousední klášterní budovy je zazděn jako patník fragment podnože jednoho z gotických portálů (Líbal 1946). Ze stejného diabasu jsou i fragmenty architektonických článků původního gotického jižního portálu, který byl později  překryt a při obnově kostela v r. 1968 odhalen. V okolí pak byly nalezeny diabasové patníky u domu na nároží Jilské a Zlaté ulice a u portálu domu „U Jelínků“ v  Týnské uličce čp. 626/I.

Diabas shodný s diabasem použitým na Juditin most a kostel sv. Jiljí byl nalezen rovněž na Vyšehradě, kde je součástí zbytku brány zv. „Špička“. Tato věžovitá stavba měla charakter malé pevnosti a stála v nejslabší části středověkého opevnění Vyšehradu. Přibližně v roce 1700 bylo zbořeno její I. patro a kolem roku 1860 ubourána pravá strana přízemí. Zde se nabízí úvaha o možnosti výměny původních křídových pískovců ve spodní části brány za diabasy (Rathauský, Šrámek 1993).

Žabák – diabasový tuf

Diabasové tufy byly zvány starými kameníky  „žabáky“ („Froschstein“, „frogstone“) pro svůj celkový vzhled – zelenavý kámen s hojnými bílými žilkami kalcitu. F. Fiala (1970) nazýval tyto horniny granulátovými tufy. Termín granulace (Měska, Fiala 1948) vyjadřuje proces rozpadu horké, řídké a do vody prudce vytékající lávy s určitým podílem plynů, která při styku s vodou pění a trhá se na drobné úlomky.

Barrandienský „žabák“ vznikal za rychlého ochlazování lávy při podmořském výlevu během ordovického a silurského vulkanismu pražské pánve (Fiala 1971). Obsahuje zpěněné vulkanické sklo, jehličky plagioklasu, mandličky (patrně po olivínu) vyplněné radiálně uspořádaným chloritem na okrajích a karbonátem ve středu a kalcitový tmel. Vzorky „diabasového tufu“ ordovického stáří byly odebrány na lokalitách Zdice, Otmíčská hora, Stradonice, Trubská, vzorky silurských „diabasových tufů“ v Lištici a ve Svatém Janu pod Skalou. Jako srovnávací materiál, jak bylo řečeno v úvodu, byl použit vzorek z jednoho ze tří sloupů ve Faustově domě a vzorek odebraný z původní dlažby náměstí v Berouně. Studium výbrusů z těchto vzorků ukázalo, že hornina použitá na sloupy ve Faustově domě a na dlažbu v Berouně je téměř totožná s horninou ze Svatého Jana pod Skalou (kde se však tento kámen nelámal) a s horninou, která se těžila v horní části lomu u Berounky v Lištici. „Diabasový tuf“ z výše uvedených ordovických lokalit je makroskopicky velmi podobný „diabasovému tufu“ z lokalit silurských, avšak ve výbrusu se projevují některé odlišnosti (např. přítomnost většího množství nepravidelně omezených a ostrohranných úlomků bazaltu na úkor chloritizovaných mandliček, větší množství rudních minerálů, případně přítomnost analcimu).

Žabák na pražských památkách

Největším překvapením byly při putování za žabáky toskánské sloupy o výšce cca 2,30 m ve vstupním vestibulu  Faustova domu na Karlově nám. čp. 502/II, č. 40 na Novém Městě. Tři z nich jsou zhotoveny ze žabáku, čtvrtý sloup, pískovcový, má zachovanou původní polychromii žabák  imitující.  Použití žabáku v tak velkých rozměrech je v architektuře Prahy zcela ojedinělé.

Diabasové sloupy druhotně použité v barokním interiéru vestibulu byly původně na parapetu renesanční lodžie. Lodžii v renesanční fázi přestavby domu je možné v roce 2005 provedeným stavebně historickým průzkumem lokalizovat do dvorního traktu, který existoval již před zvýšením domu o druhé  patro před rokem 1606. Hloubku dvorního traktu v období renesance lze rekonstruovat na základě nálezu dvou zazděných oken v interiéru barokního schodiště v roce 2003. Velikost lodžie v prvním patře domu lze odvodit z dochované druhotně zazděné pilířové arkády v přízemí nalezené v roce 2005. Charakter arkády v přízemí odpovídá tvaroslovím plackových kleneb klenbám barokního vestibulu a dokládá existenci renesanční lodžie do doby velké barokní přestavby domu v polovině 18. století (Kašička 1969, Toroň 2000, Růžičková 2005).

Na Starém Městě je z  žabáku  zhotovena mušlovitá kropenka v pravé boční kapli původně gotického, později barokně upraveného kostela sv. Jakuba, patník při vstupu do gotického, renesančně  přestavěného domu U Zlatého prstenu v Týnské uličce čp. 630/I, č. 6 a spodní části krakorců rohových věžiček na věži Staroměstské radnice (Šrámek, Tolar 1985).

V barokním kostele sv. Mikuláše na Malé Straně byl zelenavý žabák využit na dlažbu předsíně (rozměrné desky 98x117cm) a hlavní lodi v kombinaci s bílým šedohnědě šmouhovaným vlašimským mramorem. V bočních lodích pak tvoří mramorové dlaždice šesticípé hvězdy, lemované kosodélníky ze žabáku, z nichž některé silně poškozené byly při opravách v r. 1995 nahrazeny zeleným glaukonitickým zámělským (Záměl u Vamberka) pískovcem. Velmi dekorativně působí dlažba v kněžišti před hlavním oltářem, kde je žabák doplněn červeným sliveneckým a  bílým vlašimským mramorem. Stejného šachovnicového vzoru a ze stejného materiálu jako dlažba v hlavní lodi kostela sv. Mikuláše je i dlažba v předsálí Vladislavského sálu na Pražském hradě.

Po vzniku Československé republiky se stal hlavním hradním architektem Slovinec Josip Plečnik, který vtiskl interieru i okolí Hradu nezaměnitelnou podobu. Barrandienského žabáku využil Plečnik pro vytvoření zajímavé malé kašny pod schodištěm v Rajské zahradě.

V bývalém Wrbnovském paláci (dnes Škola J. Ježka, Speciální školy pro zrakově postižené – Loretánská čp. 103, 104/IV, č. 17 -19) je hlavní schodiště ze žabáku, zrestaurované v roce 2004 sochařem Pavlem Míkou. Nedaleko odtud,  vlevo od dveří do hostince U černého vola na Loretánském náměstí, je zazděn stupeň (práh?) z téže horniny.

Schody z Nerudovy ulice na Jánský vršek

Zde byly zjištěny dva vyšlapané diabasové stupně, v roce 2004 nahrazené novými – žulovými. V nedaleké Šporkově ulici je mezi domkem čp. 319/III, č. 8 až k domu U kameníka čp. 320/III, č. 10 (zakoupen roku 1729 kamenickým mistrem A. Krannerem st.),  malý úzký chodníček a v něm zachována část obrubníku ze  žabáku. V téže ulici čp. 322/III, č. 3 byla při rozsáhlé rekonstrukci v letech 2000 až 2005 nalezena stará dlažba z poměrně velkých desek žabáku. Zásluhou pracovníků památkové péče byly desky rozřezány na menší a v kombinaci s opukovými deskami použity na dlažbu části vstupní chodby.

Hradčany, areál mezi ulicí M. Horákové, U Brusnice a Jelení. Původní městský sirotčinec, dnes  Ministerstvo kultury čp. 220/IV, č. 6. Vstup do areálu uzavírá ze severní strany trojitá brána. Vrchol pilířů brány je pokryt broušenými deskami diabasu z lomu arch. E. Sochora v Řevnicích ( Kubíček 1929). Zajímavý příklad použití žabáku v podobě dělové koule s letopočtem 1620 se nachází v obvodové zdi poutního kostela Panny Marie na Bílé hoře.

J. Kratochvíl (1926) a F. Ulrich (1939) uvádí diabas jako součást dlažby spolu s křemenci, porfyry a buližníky v jihozápadní a jižní části Prahy.

Závěr

Za pravděpodobný původ diabasu použitého při úpravách Juditina mostu a kostela sv. Jiljí lze na základě srovnání horninových výbrusů považovat lokality Malá Chuchle, Karlík u Dobřichovic, případně spodní patro lomu Lištice u Berouna. Pro lom v Karlíku svědčí také fakt, že jeho vlastníkem byl řád křižovníků s červenou hvězdou, který pečoval o údržbu Juditina mostu (Březinová et al. 1996).

Žabák – diabasový tuf se pro pražské památky  pravděpodobně těžil v horní části lomu v Lištici. J. Vachtl (1946) uvádí, že ještě na přelomu 19. a  20. století se v lomu u Berounky daly vylomit bloky větších rozměrů. Těmto závěrům odpovídá i krátká vzdálenost všech uvedených lokalit od řeky Berounky, která mohla být využita jako dopravní cesta do centra Prahy.

Literatura, materiály:
Blechová, K.: 1985 – Petrochemické vlastnosti diabasových hornin jz. části Velké Prahy. Acta Universitatis Carolinae – Geologica No. 3, s. 261 - 278. Praha.
Březinová, D. – Bukovanská, M – Dudková, I. – Rybařík, V.: 1996 – Praha kamenná. Národní muzeum. Praha.
Fiala, F.: 1970 – Silurské a devonské diabasy Barrandienu. In: Sbor. geol. Věd, Geol., 17, s. 7-71. Praha.
Fiala, F.: 1971 – Ordovický diabasový vulkanismus a biotitické lamprofyry Barrandienu. In: Sbor. geol. Věd., Geol., 19, s. 7-122. Praha.
Herain, J.: 1908 – Karlův most v Praze, s. 7. Praha.
Holub, F.: 2002 – Obecná a magmatická petrologie. UK v Praze. Nakladatelství Karolinum. Praha.
Kratochvíl, J.: 1926 – Kámen dlažební, stavební a dekorační v Praze. In: Vesmír, 4, s. 183 – 185. Praha.
Kubíček, A.: 1929 – Naše mramory, travertiny a leštitelné stavební kameny, s. 8. Praha.
Lehner, F. J.: 1907 – Dějiny umění národa českého, díl I, sv. III, 126, Praha.
Líbal, D.: 1946 – Pražské gotické kostely. Praha.
Měska, G. – Fiala, F.: 1948 – Několik poznámek o typech diabasových hornin v Barrandienu. In: Čas. Nár. mus. , přír., 117, 149 – 166. Praha.
Peikerová, S.: 2002 – Mineralogicko-petrografické studium diabasů Juditina mostu.  In: Kámen, 8, 3. 23 – 26. Praha.
Rathauský, Z. – Šrámek J.: 1993 – Vyšehradská pevnost – stavební materiály a jejich konzervace. In: Zprávy památkové péče, 53, s. 346 – 350. Praha.
Růžičková, J.: 2005 - Stavebně historický průzkum Faustova domu. NPÚ Praha.
Šrámek, J. – Tolar, V. : 1985 – Horniny věže Staroměstské radnice a jejich zvětrávání. Hornická Příbram ve vědě a technice. Sekce drahé a dekorační kameny, s. 177 –189. Praha.
Toroň, J. : 2000 – Restaurátorský průzkum. Praha.
Ulrich, F.: 1939 – Čím Praha dláždí. In: Kámen, 20, s. 143-147. Praha.
Ulrich, F.: 1939 – O pražské dlažbě. In: Naší přírodou, 3, s. 793-797. Praha.
Vachtl, J.: 1946 – Soupis lomů ČSR. Okres Beroun. Státní geologický ústav ČR. Praha.
Zavřel, J.: 2000 – Petrografie stavebních kamenů Juditina mostu. In: Kámen 6, č. 2, s. 53-66. Praha.

Drahomíra Březinová – Barbora Schulmannová – Jana Růžičková

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 234     ne: 172

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb