přeskočit na hlavní obsah

Areál firmy DERMATEX - Rozhovor

/up/images/featured/images/0-dermatex84.jpg

Tři otázky autorovi projektu Milanu Jírovcovi

Potkat se s investorem běžné provozní budovy, který ji chce individualizovat, nebývá běžné. Jaké vám dal vlastně zadání, jakou měl vlastní vizi?

Bylo zajímavé, že investor si předsevzal, že nechce postavit tuctovou halu, klasickou provozní budovu, ke které nebudou mít zaměstnanci žádný vztah. Záleželo mu na tom, aby pracovali v prostředí, které je příjemné, optimistické a motivující a na první pohled vstřícné také k obchodní klientele, která firmu navštěvuje. Znamenalo to pro něho samozřejmě větší investici o které však byl přesvědčen, že není zbytečná. Pro nás jako architekty to přineslo zajímavý úkol s tím, že nebudu pracovat na rutinním projektu jakési univerzální provozní budovy, ale že tady mohu uplatnit v souladu se zadáním i svoje vlastní představy, jak může kvalitní stavba této kategorie vypadat. Ze strany klienta byl především jednoznačný požadavek na vizuální oddělení administrativní a skladové části. S tím jsme se popasovali trochu po svém, ale k oboustranné spokojenosti, zvláště potom, co jsme si navzájem vyjasnili nutnost vytvoření jakési soukromé zóny, maximálně separované od okolí.

Jak se vám projektoval objekt do sterilní průmyslové zóny, která rozhodně nepřináší žádnou inspiraci, žádné tvůrčí podněty?

Celkový koncept byl plně podřízen potřebám firmy, které jsou rozmanité - od administrativní činnosti, přes prezentaci zboží ve vzorkovnách až po rozsáhlé skladové zázemí výrobků, v tomto případě obuvi. Samotný architektonický výraz budovy nebyl nijak ovlivněn a samozřejmě ani inspirován okolní výstavbou. Jedná se o bezmyšlenkovitě rozsetou zástavbu klasické současné průmyslové zóny, která je vlastně nedefinovatelná. Je to prostor o ničem, zástavba bez souvislostí, která co nejvíce vytěžuje daný, zpravidla oplocený pozemek. Právě tento stav lokality společně s analýzou provozu nás přivedl ke konceptu objektu, jehož hmota obstojí již sama o sobě. Přesto nás však neutěšenost náhodného stavebního shluku k něčemu inspirovala. Uvědomili jsme si, že objekt tohoto typu a v takové lokalitě musí již ve svém konceptu být především odvrácen jakoby sám do sebe, s vynecháním vnějších souvislostí.

Z původně banálního úkolu náhle vznikl prostor pro architekturu. Nedráždí vás, že je zasazena do takových souvislostí, ve kterých se neuplatní, že se zde svým způsobem ztrácí?

Právě ty souvislosti nás přivedli k takovému svébytnému řešení. Podmínky jsme znali dopředu, ale přesto musím říci, že to, co v lokalitě postupně vzniká mě stále udivuje svou nekoncepčností a nedořešeností a to nejenom z hlediska estetického, ale především technického. Je dobře, že díky investorovi existuje příklad, že to jde také trochu jinak. Se samotným svěřeným staveništěm v rámci lokality určené územním plánem nemůže architekt při dílčích úkolech nic dělat. Tady se především ukazuje jak nezodpovědně pracují úřady a především samosprávy obcí. Ve spolupráci s nimi pak zpracovatelé územních plánů pod tlakem investorů a developerů dopustí zaplevelení obrovských domněle rozvojových ploch nahodilou a nekoncepční zástavbou, kde se mixují průmyslové zóny s obytnými, bez vazby na centrum obce, či jinou infrastrukturu, bez možnosti vytváření a následného využívání kvalitního veřejného prostoru. Vše je rozděleno na obchodovatelné parcely, veřejné území a infrastruktura jsou omezeny na splnění těch nejzákladnějších normových požadavků. Samozřejmě v těch obytných částech jsou důsledky takového uvažování tragičtější. Obyvatelé takto vzniklých satelitů si často ani neumí představit, jaké možnosti by jim mohl skýtat kvalitní veřejný prostor.Ale to není na krátký rozhovor, to už je jiné téma.

Připravil Julius Macháček

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 120     ne: 113

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb