přeskočit na hlavní obsah

Anastomosis - výzkum "propojeného města" v ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína

výstava

Úvod - na hraně propojování

Téma tohoto čísla je věnované projektu Anastomosis, jehož iniciátorem je Petr Hájek, architekt a pedagog, od roku 2010 docent Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Ve všem, co dělá, má zajímavé výsledky. Není to náhoda. Petr Hájek je člověk, který je kdykoliv připravený o architektuře hovořit nebo o ní přemýšlet; v jeho případě to nedílně spolu souvisí. Hájek je analytický, vědecký typ, který dokáže jakékoliv téma rozebrat na nejmenší činitele, aby se dostal k jeho podstatě. Chce věcem porozumět a to samé chce od svých studentů. Nerad ztrácí čas zbytečnostmi, umí si ho vážit, protože k tomu má hluboký důvod, mnohem hlubší, než by si asi člověk přál. Má smysl pro humor a je vyznavačem týmové práce.

Patří ke generaci, která se začala architektuře věnovat ve druhé polovině devadesátých let minulého století. Tato generace sice pamatuje socialismus, ale nestačila jím nasáknout. Jako architekt získal renomé, když s kolegy Janem Šépkou a Tomášem Hradečným působili ve společném studiu HŠH architekti (například Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Dům v Berouně, Vila Hermína, třetí místo v mezinárodní soutěži na novou budovu Národní knihovny). Nyní - po rozpadu HŠH (2010) má vlastní architektonickou kancelář a zároveň vede ateliér na Fakultě architektury. Koncepční způsob, jakým uvažuje o architektuře, se nedílně promítá také do jeho učení. V současnosti jenom těžko najdeme na FA ČVUT školní ateliér, který by dosahoval tak kvalitních, a hlavně sofistikovaných výsledků. Zatím nejvýraznějším výsledkem jeho pedagogické činnosti je projekt Anastomosis, zkoumající fenomén „propojeného města", který byl letos představen na výstavě v DOXu. „Když jsme před třemi lety s Jaroslavem Hulínem hledali zadání pro náš školní ateliér, sešel jsem se s Cyrilem Říhou, abych s ním nové téma konzultoval," vzpomíná na počátky Anastomosis. „Chtěl jsem zůstat u řešení urbanistických problémů měst, ale chtěl jsem to začít dělat jinak. Východisko problému bylo stejné, šlo především o to pracovat s jinou metodou." Podle Petra Hájka současná evropská města expandují, krajinu a zemědělskou půdu zabírají pláně rodinných domů a nákupních center. Jednou z možností, jak této situaci čelit a rozpínání omezit, je města zahušťovat, využívat jejich vnitřní rezervy například násobným zastavováním již využitých ploch, kombinováním různých funkcí. Právě na tom byla založena výuka v předchozím ateliéru, který vedl s Janem Šépkou. „Jinou možností je definovat hranice," pokračuje Petr Hájek ve vysvětlování zrodu teorie Anastomosis. „Tímto směrem jsme se chtěli vydat a naše nové téma jsme nazvali Hraniční domy. Prvním školním zadáním byl Dům v korytě v Karlových Varech, kde betonové koryto bývalé lanové dráhy spojuje lázeňskou kolonádu s lesem. Koryto jako dům na hranici mezi městem a krajinou." Na základě výsledků těchto prací si však uvědomili, že nebyli v definování problému přesní a že nešlo o Hraniční dům, jak to na začátku zamýšleli. Samotný dům totiž hranici nevymezuje, ale prochází jí a ve své podstatě místo propojuje. „Díky této chybě jsme se vrátili na začátek a začali jsme zkoumat potenciál objektů, které propojují město. Následovala zadání: dům v tunelu, dům most, dům pod Stalinem... Takže chybně vybrané zadání nás přivedlo k výzkumu propojování města, který jsme později nazvali Anastomosis," říká Hájek. Následujícími čtyřiačtyřiceti stranami prostupuje rozhovor s Petrem Hájkem, který jsem s ním vedl v době, když připravoval výstavu v DOXu. Odpovídá v něm na otázky týkající se jak jeho přístupu k učení a studentům, tak k architektonickému výzkumu a metodám, jež uplatňuje ve výuce prostřednictvím „virtuálního ateliéru".

TEXT PETR VOLF
---

Kapitola 1 - upsat práci duši

Rozhovor o učení, modelech, týmovém duchu, Kahnovi, talentu a praxi

Vzpomenete si ještě, proč jste začal učit?

Učení mě vždycky lákalo. Měl jsem k učení blízko z domova. Oba moji rodiče byli učitelé. Vážnější úvahy odstartovala v roce 2003 účast na workshopu na škole architektury v Liberci, kam jsme byli společně s Janem Šépkou pozváni teoretičkou architektury Monikou Mitášovou. Práce na projektech se studenty byla inspirující a přinesla nové myšlenky. Při této příležitosti jsem si poprvé vážně uvědomil, že by mě učení zajímalo. Pak po naší přednášce Tři projekty HŠH v roce 2004 na pražské Fakultě architektury, kterou organizoval profesor Vladimír Šlapeta, přišla nabídka.

Původně jste vedl školní ateliér s Janem Šépkou, nyní máte každý svůj. Proč jste se osamostatnili?

Hlavním důvodem bylo, že jsme se rozešli v našem studiu HŠH architekti, a tak jsme se dohodli, že nebudeme společně pokračovat ani ve škole, a rozdělili školní ateliér na dva. Navíc jsme po čtyřech letech uzavřeli téma zahušťování města a kombinace více funkcí v architektuře, protože jsme cítili jistou vyčerpanost zadávaných témat, která se začínala opakovat. Plánovali jsme cyklus uzavřít vydáním souborné publikace v odborném nakladatelství ERA, ale nakonec k tomu nedošlo.

Nový ateliér vedete s Jaroslavem Hulínem. Jak jste se dali dohromady?

Pracoval jsem na projektu spektrografické analýzy, kterou jsem chtěl zařadit do své habilitační práce. Šlo o rozbory a statistiku obrazových bodů ze satelitního snímku. Nevěděl jsem, jak na to, a tak jsem oslovil teď už bývalého žáka Davida Hloucha, aby mi s tím pomohl. Neměl čas, ale doporučil mi svého kamaráda, který v tu dobu pracoval u Ove Arupa v Londýně - a byl to právě Jaroslav Hulín. Díky němu se podařilo spočítat nejenom body, ale do statistiky zahrnout i stín a získat tím i úžasnou přesnost. Když se Jarda vrátil, dali jsme si schůzku v bufetu U Hájků v ulici Na Poříčí. Jsem rád, že nabídku přijal.

Máte na všechno, čím se zabýváte, stejný názor?

Vůbec ne. Skoro na všechno máme odlišný názor - kromě společných cílů! Pokud to vydržíte a konfrontace názorů probíhá s respektem, je to vždy výhoda. Doplňuje moje slabá místa a já zase ta jeho. Letošní semestr se k nám připojila doktorandka Zuzana Kosková a to je další významná posila.

Když jsem navštívil poprvé váš nový ateliér, tak jsem měl pocit, že jsem se ocitl v dobře vedené tvůrčí dílně, kde se sleduje jedno přesně definované téma z nejrůznějších hledisek, vnímal jsem soustředění studentů a jejich schopnost ztvárňovat myšlenky. Viděl jsem vysoký standard, bez jakýchkoliv výkyvů a slabých výkonů. Je to záměr?

V ateliéru se snažíme navrhovat co nejlepší architekturu a tomu podřizujeme všechno. Když někdo přijde s výbornou myšlenkou, dáme ji tomu, kdo jí nejvíc potřebuje. Je to sice tvrdé, ale chceme tím ukázat, že talent, který studenti mají, jim nepatří, a že jde v prvé řadě o architekturu a ne o jejich osobní ego. četl jsem o pokusu, který měl zjistit, jestli je tým lidí výkonnější než geniální jedinec, a také jestli je lepší mít k dispozici co největší databázi, nebo jenom omezené informace. Dospělo se k tomu, že výsledky skupiny jsou lepší než jednotlivce, a právě s tím se snažíme v ateliéru pracovat. Je tedy důležité, aby si studenti pomáhali a táhli za jeden provaz. Když kupříkladu někdo umí skvělé vizualizace, tak chceme, aby je udělal i ostatním.

Jak je ale pak hodnotíte? Nakonec stejně musíte „oznámkovat" jednotlivce.

Přestože je pro nás podstatný výkon celého ateliéru, hodnotíme samozřejmě i jednotlivé projekty. Máme dvě fáze, kterými jejich posuzování prochází. Nejprve se sejdeme se studenty samostatně a hodnotíme jejich práce v rámci interního hodnocení a to zahrnuje například i jejich přístup ke studiu. Obvykle v jiný den následuje hodnocení před pozvanou komisí, veřejné, během něhož se už hovoří jenom o samotné práci a její kvalitě.

Není to ale proti smyslu tvůrčí práce, když vlastně „rozpouštíte ego", které je pro to, aby se architekti prosadili, velmi podstatné? Bez ega se totiž v tvrdé konkurenci neprosadí...

Ne, to rozhodně dělat nechceme. Ono to, co říkáte, platí, ale na to, abyste se svým egem nevypadal směšně, musíte něco umět. Představte si, že k vám přijde do ateliéru student, který má za sebou semestr navrhování, takže ještě nic moc neumí. Můžete ho nechat, aby se úkolem nějak protloukl, občas mu s něčím poradit a pak ho ohodnotit podle toho, kam se dostal. Děláme to obráceně. Na začátku student musí víc brát ze všech stran, aby se někam dostal. A tady se svého ega musí zbavit. Jean Nouvel se o tom vyjadřuje ve smyslu, že architekt je kleptoman, který bere věci ze svého okolí a pak je zase skládá. Je to zásada, kterou používáme ve výuce: studentům se snažíme vštípit, aby se navzájem vysávali, ovlivňovali, k čemuž přispívá jednotné zadání úkolů a jednotné penzum práce při odevzdání.

V čem spočívá metoda vaší výuky?

Metoda školní výuky se neliší od metody navrhování v mém pracovním ateliéru. Vycházím z toho, že nemůžu naučit víc, než sám umím. Navrhujeme tedy konceptuální architekturu. Koncept je v podstatě příběh, kterému je podřízena architektura domu. Na to, jak vytvořit příběh, je řada přístupů od architektury na základě inspirací, kterou jsme používali v HŠH a já ji stále používám, až po aplikaci různých matematických modelů generativní architektury. To podstatné je, aby tento koncept nebyl formální, ale odpovídal smyslu úkolu. Důležité je, že všichni v ateliéru pracují na stejném zadání. To umožňuje nám i studentům soustředit se na daný problém a společně na něm pracovat. Zabraňujeme tím tříštění energie. Rovněž se vytváří soutěživá atmosféra, protože každý chce mít na otázku nejlepší odpověď. Pokoušíme se také o výzkum v architektuře a skrze ateliérová zadání prověřujeme teorie, na kterých dlouhodobě pracujeme. A na závěr řeknu něco, co jsem měl říct asi na začátku. Jsou to slova Louise Kahna: „Vyučovat znamená vyvolávat podstatu věcí."

Prezentace vašeho ateliéru je velice propracovaná, působí profesionálně, nekompromisně. Do jaké míry je pro vás formální stránka projektů podstatná? Můžete přiblížit strategii, kterou při představování projektů používáte?

Prezentace je přenosem myšlenek na diváka. Proto je důležitá. Myslím si, že se na ní většinou příliš nedbá a odbývá se jen vystavením plánů bez dalšího přesahu. Pro nás je součástí výuky a součástí odevzdání semestrálního úkolu. Testujeme různé možnosti. Původně studenti odevzdávali tištěné plachty s perspektivami. Po přestěhování do nové budovy jsme ale měli v dvoupatrovém ateliéru nedostatek stěn. Kdybychom vystavili všech třicet projektů, vzniklo by bludiště úzkých chodeb s výkresy. Tak jsme to vzali jako výzvu a prezentaci změnili. Prezentovat práci a zdokumentovat ji do plánů jsou pro nás dvě odlišné disciplíny. Plány prezentujeme ve společném portfoliu, kde jsou všechny výkresy, technické detaily a texty. Můžete si knihou listovat tak dlouho, jak je to nutné k nastudování projektu. Hlavní téma ateliéru prezentujeme naopak jako jeden celek. Na velkoplošné projekci jsou představeny koncepty prací. Na stěnách nebo na stole jsou umístěny modely doplněné malými obrazovkami s podrobnými informacemi. Chceme, aby diváka, který vstoupí do našeho ateliéru, představované práce pohltily a zaujaly. Když ho lapíme, pak mu ukážeme modely a velkoplošnou projekci. Tam už potřebuje více času. A pokud někdo zůstane a listuje si v portfoliu, je to pro nás poklona, protože nám věnuje svůj čas, aby se seznámil s našimi myšlenkami.

Značnou energii - v ostatních školních ateliérech jen málo vídanou - věnujete důkladnému ztvárnění modelů. Co na nich v době, kdy lze vytvářet přesvědčivé třírozměrné vizualizace, pokládáte zejména za důležité?

Má to několik důvodů. Ten obecný spočívá v tom, že model vyžaduje velké nasazení a energii, která pak studenta automaticky přitáhne k práci. Když musíte dělat něco, co nezvládnete za dvě hodiny, ale musíte tomu věnovat čtrnáct dní, tak k tomu potom získáte určitý vztah - jako ke všemu, co není zadarmo. Druhá věc je, že když model děláte, třeba vás napadne, jak návrh vylepšit. Navíc když vytváříte model, tak zároveň dům, který vymýšlíte, v podstatě stavíte: sice v malém měřítku, ale přesto se jedná o stavění a můžete prostory zhmotnit. Kdežto při řešení perspektiv se dá ledasco našvindlovat, dá se přidat světlo, atmosféra, ale i průhled, který neexistuje, protože si konstrukce prostě posunete. U modelu se průhled našvindlovat nedá: buď tam je, nebo není. Řekl bych, že výkres snese mnohem větší manipulaci nežli model.

Nejvíce manipulace unese samotná vizualizace, která v řadě případů neodpovídá výsledné stavbě, jsou to často jen takové „návnady" pro investory nebo spíš budoucí uživatele, jako třeba hra se zelení na fasádách, střešní krajiny a podobné zajímavosti, na něž ve většině případů nejsou nikdy peníze...

Proto vyžadujeme model, na němž se ověří základní principy architektury. Vizualizace navozuje určitou náladu a chceme, aby co nejvíce odpovídala skutečnosti i ve zdánlivých nepodstatných věcech, jako je vzhled lidí, kteří se v nich objeví. Vadí mi třeba, když někdo navrhuje sociální byty a před ně dá ve vizualizaci na ulici drahý sportovní vůz. Není to věrohodné, to jsou detaily, které můžou vyznění práce ve výsledku shodit. Pokud má mít to, co děláme, celkovou kvalitu, záleží na drobnostech. Chceme, aby perspektivou bylo vyjádřeno to, co neumí model: atmosféra domu. Modelem se zase ověří jeho proporce, vnitřní struktura, asi jako když se otevře u auta kapota a vy vidíte nádherný motor, kde všechno souvisí se vším. Anatomie domu je úžasná, stejně jako u nějakého zvířete, když sledujeme jeho vnitřní orgány. Už letmým pohledem většinou poznáte, že je všechno tak, jak má být, protože je to harmonické. Model obsahuje všechny základní prostorové principy domu a vizualizace je podstatná v tom, že zprostředkuje iluzi chvíle, kterou můžete v tom budoucím domě zažít. Použiju banální, ale častý příklad. Když už tam před domem běží pes, musí být důvod, aby se na scéně objevil. Pokud někdo přemýšlí o těchto detailech, tak je pravděpodobné, že stejně poctivě přemýšlí také o celém domě, a nebude navrhovat zbytečnosti.

Podle jakého klíče vymýšlíte zadání pro semestrální úkoly?

Často studentům říkám, že architekti se dostali do situace, kdy o jejich práci lidé nemají zájem, protože jim nenabízejí nic smysluplného. Dostali se do pozice někoho, kdo o věcech jenom tlachá a nutí klienta, aby utrácel peníze za architektovy představy o tvarování domu, použitých materiálech - namísto toho, aby mu pomohli najít odpověď na podstatné otázky, které může domem vyřešit. Nekladou si otázky, ale nabízejí rovnou odpovědi. Ten, kdo chce stavět, si přece najímá architekta, aby mu pomohl s tím, jak nejlépe využít situace a prostředků. V ateliéru vymýšlíme taková zadání, která iniciují schopnosti studentů přemýšlet a definovat problémy daného úkolu. Najednou zjistí, že se dá architektura navrhovat i jinak než jen vytvářet zajímavý design.

Jakým způsobem docílíte toho, aby celý ateliér pracoval jako jeden tým?

Popravdě v tom máme dluh, protože nám nezbývá mnoho času na společenské aktivity, jako jsou výlety a přednášky. To bych chtěl do budoucna změnit. Výjimkou je workshop ve mlýně v Podmoklech u Tomáše a Kláry Hradečných. Přesto se mi zdá, že náš ateliér dobře týmově spolupracuje. Je to možná způsobem naší práce a její náročností. Nikdo neumí všechno a studenti se zkrátka potřebují.

Jak vnímáte atmosféru, která panuje na Fakultě architektury ČVUT?

Možná to vnímám příliš jednostranně přes výuku v ateliéru, ve které bych rád viděl těžiště. Zdá se mi, že škola má mnoho různých předmětů a přetěžuje studenty, a ti pak na ateliér mají málo času. Nemůžete ale obsáhnout všechno. Architekt je jako režisér nebo dirigent, který má k ruce profesionály, s nimiž dává projekt dohromady. Není možné, aby škola obsahovala všechny předměty, které bude architekt potřebovat. Asi by pomohla větší vazba ostatních předmětů na ateliérovou výuku. Atmosféru školy mimo jiné k lepšímu probudila atmosféra nové budovy. Myslím, že za to může její transparentní interiér.

Víte, jak si vedou vaši někdejší studenti v praxi?

Ano, některé sleduji a myslím, že si vedou dobře, přestože to mají hodně těžké. Velký problém vidím v nedostatku architektonických soutěží. Možná se mi to jen zdá, ale byli jsme na tom lépe. A pokud jsme soutěž vyhráli, nikdo nespekuloval o tom, zda s námi má uzavřít smlouvu. Honorář se stanovil na základě honorářového řádu. Dnes se zakázky získávají spíše na základě obchodní soutěže a honoráře jsou tak nízké, že za ně sice zakázku zvládnete udělat, ale nic víc. Nemáte žádný zisk, který by vás posunul dál. Peníze na nové prostory, knihy, vzdělávání. Jak za těchto podmínek mají vznikat nové architektonické kanceláře? Když si v novinách přečtu, že zemědělci stávkují, protože už nemají levnější naftu, přemýšlím, proč architekti nebojují za lepší a rovné podmínky ve své profesi. Možná by pro začátek stačilo, kdyby byli solidární a nepracovali pod cenou.

Jak byste charakterizoval nadání, které student potřebuje mít k tomu, aby se stal sebevědomým architektem? A za jak dlouho jste schopen poznat, jestli má šanci se architekturou živit?

Nevím, jestli se okamžitě dá poznat, jestli má člověk talent, ale hned lze poznat, jestli je pro práci zapálený a dokáže jí něco obětovat. Jedním z našich cílů je motivovat studenty tak, aby své práci v uvozovkách upsali duši, protože to ostatní většinou přijde potom samo.

PŘIPRAVIL PETR VOLF
---

Kapitola 2 - nenápadné spojení různého

Poznámky k systematickému výzkumu ve školním ateliéru Petra Hájka a Jaroslava HUlína


Anastomosis je název pro dlouhodobý, systematicky vedený školní badatelský projekt, který postupně uzrával v ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína na FA ČVUT. 65 jejich ateliérových projektů lze jistě pochopit jako 65 samostatných odpovědí na 65 odlišných otázek. V jiném pohledu však tvoří jednu velkou experimentální sérii vedenou jediným záměrem: víc než šest desítek pokusů, jak realizovat téma anastomosis ve městě (jedněch více, jiných méně úspěšných - z tohoto hlediska).

Všem projektům je společná primární funkce. Lanovka, tunel, most, schodiště - ve všech čtyřech zadáních se opakuje motiv spojovacího objektu. Důraz leží na propojování, svazování, dávání dohromady. Heslovitě řečeno, nejde o spojení funkcí jako v případě hybridní architektury, které se Petr Hájek s HŠH věnoval dříve, ale o funkci spojení.

Podobný výsledek dostaneme, podíváme- -li se, kde studované parcely leží. Vždy mezi dvěma městskými čtvrtěmi, zřetelně oddělenými krajinnými prvky - řekou či vrchem: na hranici mezi dolním a horním městem, mezi městskými částmi oddělenými kopcem, mezi dvěma říčními břehy (čtvrtý případ je pak kombinací prvního a třetího). Z toho plynul původní pracovní ateliérový název studovaného tématu: Hraniční domy. Smysl těchto staveb přitom není být hranicí, hranou (edge), která vymezuje, vytyčuje území, a tím ho uzavírá vůči ostatním jako jasně a zřetelně odlišenou jednotku, nýbrž být rozhraním (interface), tj. stát mezi dvěma sice rozdílnými částmi, ale zároveň být otevřena k oběma a tak je propojovat. Rozhraní na rozdíl od hranice neodděluje, podržuje různost, ale zároveň vytváří spojení.

Architektura spojení či rozhraní je specifická disciplína, odlišující se od architektury jiných staveb. Ukazuje se to už na vztahu k místu, kde má vzniknout. Nelze zde tradičně vycházet z analýzy dané situace (ať už jakýmkoli způsobem provedené), charakterizovat potenciály dané oblasti a stavbu jim pak takříkajíc ušít na míru, či naopak definovat slabé body území a ty se pak snažit předělat (v tomto smyslu obojí vyjde nastejno). A to prostě proto, že spojení či rozhraní tím, že je ustaveno, tyto potenciály (anebo i slabá místa) v oblasti teprve zpětně vytváří. Nejobnaženěji je to vidět na příkladu mostu. Kapacitu mostu vedoucího přes řeku nejde stanovit pouze tím, že sečteme množství lidí, které se pohybují na obou březích v místě, kde má stát jeho pata; a to proto, že je to právě most spojující oba břehy, který bude rozhodovat o tom, kolik lidí se na nich bude pohybovat. Ustavení spojení, vztahu mezi částmi je přidaná hodnota, kterou ze samotných částí vyčíst nelze. Jedna plus jedna zde nikdy není dvě. Je to víc, pokud se spojení zdaří (ale může být i méně, pokud ono rozhraní nefunguje). Architektura hraničních domů tak musí být mnohem více schopna předvídat, hledat, uhadovat budoucí vývoj, než se jen zabývat přítomnou daností situace. Logicky je jí tak vlastní experimentální, či až trochu vizionářský charakter.

Téma je však třeba ještě upřesnit. Naznačuje to ostatně samo slovo anastomosis, které by šlo přeložit jako nenápadné spojení různého. V medicíně, biologii, ale i třeba v geologii tento termín odkazuje k dodatečnému, novému propojení částí, které se dříve vydělily jako samostatné (např. opětné propojení dvou evolučně oddělených rodových linií nebo spojení dvou samostatných říčních systémů). Anastomosis je spojení, nikoli ovšem nějaké fundamentální, zakládající, to, které je nutně stále na očích, přesto však má svou nezastupitelnou roli.

Architektura anastomosis nepřidává do městské tkáně nové stavby, ale nová občerstvující propojení. Jejím smyslem není zvětšovat město, ale zvětšovat jeho propojenost, prokrvovat je novými spojeními. Nemusí to být frekventované komunikace, naopak, větší síla je v nenápadných slabých vazbách, které aktivují a nechávají kolovat energie uzavřené a skryté jen v některých částech města.

Město je složitý systém a míru jeho komplexity určují právě vztahy. Pro každý komplexní systém platí, že celek je vždy víc než součet jeho částí. Proč? Právě kvůli přidané hodnotě vazeb uvnitř něj, které jsou něčím jiným než části samy. Město tak bude víc než součtem svých městských částí tehdy a v té míře, pokud a nakolik v něm budou přítomna fungující spojení, rozhraní či anastomózy.

TEXT CYRIL ŘÍHA
---

Kapitola 3 - nezbytnost zkoumání

O tom jak důležitý je pro architekturu výzkum

Když mluvíte o projektech, které ve škole řešíte, často zmiňujete výzkum. Spojení studia architektury a vědeckého výzkumu je v našich podmínkách neobvyklé. Čím je pro vás výzkum důležitý?

Myslím, že výzkum je pro každou univerzitu zásadní. Neumím si představit kvalitní školu, která si vystačí jen s učebním plánem založeným na přepisování skript. Výzkum je důležitý pro vývoj oboru a také pro samotnou školu a její učební plán. Skrze výzkum můžeme formulovat dlouhodobé cíle. Nemyslím, že je dobře, když má škola architektury řadu ateliérů, které si ve výsledku dělají, co chtějí. Zadání jsou pak jen jednosemestrálním cvičením a nemají další cíl, který by je přesahoval a rozvíjel obor. To svádí k tomu klást důraz jen na zvládnutí typologických či technických podmínek. Architektura pak řeší jen obal.

Jak využíváte výzkum pro práci ve vašem ateliéru?

Pro nás má klíčový význam při formulování témat, která ateliér řeší. Dalo by se říci, že dlouhodobě zpracováváme témata, která mají přesah do výzkumu v oblasti architektury a urbanismu, který paralelně probíhá v Laboratoři experimentální architektury (LEA).

Jak tato experimentální laboratoř vznikla?

Měli jsme potřebu získat teoretické zázemí pro náš školní i projekční ateliér. Pokoušel jsem se několik let zřídit na Fakultě architektury výzkumné pracoviště. Měl jsem zpracovaný program a strukturu. Nakonec se nám to nepodařilo. Vznikla jiná pracoviště úspěšnějším kolegům a myslím, že dělají dobrou práci. Z tohoto důvodu jsme se museli chtě nechtě s výzkumem přesunout mimo školu. Laboratoř Experimentální Architektury jsme založili v roce 2010. Pomáhá nám sestavit učební plán a formulovat problémy, kterými se ve škole dlouhodobě zabýváme. Vznikají zde teorie a myšlenky v jakémsi základním výzkumu, které pak v aplikovaném výzkumu prověřují studentské projekty.

Není to škoda, že LEA stojí mimo školu?

Z počátku jsem v tom viděl problém, ale zjistil jsem, že to není ojedinělé a řada výzkumných skupin a institutů je a byla zřizována mimo školu, i když vlastně paralelně. Mimochodem, moc zajímavou přednášku o tom měla nedávno Monika Mitášová u příležitosti křtu své knihy Oxymorón a pleonasmus. Nám to přináší několik výhod. Jednak jsme pružní s ohledem na velikost a provozní náklady, pružní s ohledem na personální zajištění a můžeme využívat bez etických problémů výsledky laboratoře jak ve škole, tak i v mém projekčním ateliéru. Přináší to samozřejmě i nevýhody, protože nejsme administrativně provázáni s ČVUT, nemůžeme se ucházet o řadu pro nás zajímavých grantů. Časem budeme muset udělat další krok a rozhodnout se, zda zůstat nezávislí, nebo spojit síly, ale zatím nám jde hlavně o obsah a veškerý čas se můžeme věnovat zkoumaným tématům.

Kde berete finanční prostředky?

Finanční podporu nám zajišťuje v současnosti nadační fond Art-Now. Ale máme i zajištění a peníze od soukromých firem, které podporují i naše další aktivity. To nám bohužel na náročné projekty typu Anastomosis stejně nestačí a v tom případě jako garant projektu musím rozdíl doplatit ze svých soukromých peněz.

Jaká jsou témata LEA?

Máme pět základních okruhů. Neviditelná města, kde se zabýváme vlivem infrastruktury na fyzickou podobu měst. Zjednodušeně řečeno: zatímco síly, které formovaly historická sídla, jako jsou topografie, přírodní podmínky, obranné důvody a tak podobně, jsou srozumitelné, v současnosti je formují síly skryté ve formě ochranných pásem, technických předpisů a regulací. Pracovně jsme převedli část regulačního plánu Prahy do objemu v jeho doslovném znění. Výsledkem je změť, co se městu příliš nepodobá. Slibujeme si od toho, že naše výstupy pomohou přehodnotit některé předpisy ve výstavbě tak, abychom nestavěli města pro trubky, které je mají obsluhovat, ale pro lidi, kteří v nich žijí. Pracujeme na zdokonalování spektrografické analýzy satelitních snímků. Pokud se nám to podaří, budeme mít nástroj, se kterým dokážeme v reálném čase získat podrobné informace o sledovaném území a simulovat jeho vývoj v čase v různých variantách. Rovněž by mohl zefektivnit a zlevnit získávání statistických údajů o území, pracně získávaných po dobu měsíců a let. Uzavíráme výzkum Anastomosis - propojené město a připravujeme k němu publikaci. Zabýváme se takzvaným Kvantovým městem v souvislosti s řekou Vltavou a jejím veřejným prostorem. Připravujeme téma hraničních domů, které se bude zabývat vymezením v oblasti urbanismu v měřítku městských čtvrtí a příměstských částí.
---

Kapitola 4 - virtuální ateliér

o tom, jak se dá učit na dálku, a okamžité zpětné vazbě

Někteří architekti, kteří učí a ještě mají vlastní ateliér, nejsou schopni dávat oběma oblastem svého zájmu energii a pedagogickou práci berou spíše jen jako prestižní záležitost, jako vylepšení svého portfolia. Vás z toho nepodezřívám, a proto mě zajímá, jak stihnete vést kancelář a školní ateliér?

Pohybujeme se v pomyslném trojúhelníku mezi mojí praxí, školou a výzkumem, tedy mezi projekčním ateliérem, školním ateliérem a laboratoří LEA. Práce školního ateliéru je úzce provázaná s dalšími aktivitami, které ji ovlivňují a naopak. Je to pro mě jedna profese, jeden úkol a jeden čas. Proto jsme založili virtuální ateliér na blogu, díky němuž mohu mít se studenty prakticky nepřetržitý kontakt.

Osobně zaujímám k „virtuálním záležitostem" spíše obezřetný postoj, protože jen málokdy můžou nahradit ty „skutečné". Jak takový virtuální ateliér vlastně funguje?

Když to řeknu škrobeně, tak virtuální ateliér je nástroj pro vedení ateliéru a výuky na dálku skrz internet. Zřídili jsme ateliérový blog, který obsahuje odkazy na blogy všech studentů. Tak můžeme ve skupině konzultovat se všemi studenty v ateliéru a oni mají zároveň přehled o ostatních projektech. Mohou si sami vzájemně psát připomínky a projekty konzultovat.

Co vás vedlo k tomu, že jste takový ateliér zavedli?

Pro mě je to smutný příběh s dobrým koncem. Chtěli jsme na internetu zřídit webové stránky ateliéru s archivem a nástěnkou pro rychlé vzkazy. Když už se po roce zdálo, že stránky možná budou, šel jsem na několik týdnů do nemocnice. čekalo mě rozhodnutí, že to ve škole budu muset vzdát. Jardu Hulína tenkrát napadlo zřídit blog, kde bychom mohli komunikovat a na dálku projekty konzultovat. Tak vznikl virtuální ateliér. Protože se osvědčil, začali jsme jej využívat k běžné výuce. Je to zajímavý nástroj, a jestli to vyjde, budeme ho moci naostro příští rok vyzkoušet při dálkové výuce na zahraniční univerzitě.

Co znamená „na ostro"?

Naším záměrem je vytvořit výzkumný projekt, který bude zkoumat, zda je možné a s jakým výsledkem studovat v ateliéru, který je veden na dálku bez osobního kontaktu žáka a učitele. Výuka bude paralelně probíhat v našem ateliéru v Praze a dálkově v partnerském ateliéru. Stejné zadání, stejné penzum práce, stejné odevzdání. Pak porovnáme výsledky. Z předběžných pokusů, které máme za sebou, si myslím, že žádný rozdíl nebude, ale uvidíme. Ideálně bychom se chtěli zapojit do projektu NASA o virtuálním vzdělávání, který zkoumá možnosti výuky na dálku. Hledáme další týmy, které dělají v jiných oborech totéž. V zásadě je totiž jedno, zda se někdo učí navrhovat architekturu, nebo operovat. Jde o metodu.

Mimochodem, nemohlo by to na školách architektury vyřešit „systém hvězd", které jim dávají jen jméno, a ve skutečnosti s žáky prakticky nemají žádný kontakt, protože trpí chronickým nedostatkem času?

Možná ano. Aplikací může být celá řada. V tento okamžik nás to zajímá jako čistě intelektuální problém. Třeba zjistíme, že to není dobrá cesta. Možná je to jako s knihovnami. Pořád jsou nejlepší ty s fyzickými knihami, ale kdo ví?

Jak jsou s virtuálním ateliérem spokojení studenti?

Myslím, že si jej oblíbili. Soudím podle toho, že je plně využívají. Máme velkou návštěvnost i od studentů, kteří u nás nestudují, a dokonce nás sledují i architekti mimo školu. Tento semestr partnersky spolupracujeme s ateliérem Antonína Nováka z Liberce. Pomohli jsme jim se zřízením blogu a jim se také osvědčil. Zpětná vazba a efektivita blogu je velká.

Myslíte, že by mohla výuka ve virtuálních ateliérech konkurovat klasické výuce?

V této fázi ještě ne. Je to jiná metoda. Osobní kontakt žáka a učitele má své přesahy a je jako takový nenahraditelný. Myslím však, že v budoucnu bude možné vést výuku ve virtuálním ateliéru plnohodnotně v souvislosti s tím, jak se budou zdokonalovat nástroje virtuální komunikace. V každém případě to bude jiné. Vezměte si elektronické knihy. Před několika lety skoro neměly šanci konkurovat papírovým, protože listovat v počítači bylo nepohodlné. Teď jsem překvapený, jak jsou příjemné současné čtečky, ale pro mě budou nejzajímavější knihy s digitálním papírem, které už dnes existují. Můžete v nich listovat jako v klasické knize. Za několik generací si zvykneme získávat informace z digitálních knih a nikomu to nebude dělat potíže. Stejné to bylo i s internetem a bude i s virtuálním vzděláváním.

Fakulta architektury má novou „kamennou budovu" se spoustou ateliérů. Není tato cesta úplně opačným směrem?

Ne, není. Virtuální a fyzický prostor existují vedle sebe a mohou se doplňovat. To, že využíváte internet, neznamená, že nepoužíváte jiné zdroje informací a komunikace. Je to jen další vrstva. Na druhou stranu se mi zdá, že máme potíže novou budovu efektivně využívat. A to je škoda. V deset večer vás ochranka ze školy vyhodí a pracovat přes víkend je také obtížné. Chápu, že je to jiný problém, a pro mě je nepochopitelné, nemít ve chvíli, kdy existují krásné ateliéry, možnost je plně využívat. Přes snahu vedení školy a protesty některých studentů a učitelů se to nepodařilo změnit.

Plánujete nějaké vylepšení?

Už teď blog neexistuje sám o sobě. Máme ho doplněný virtuálním úložištěm na Sugar Sync, kde se dají sdílet a ukládat důležitá data velkých objemů. Uvidíme, co přinese první skutečný test, kdy se s žáky celý rok vůbec nesetkáme a komunikace proběhne pouze přes virtuální ateliér. Určitě nás také budou zajímat on-line virtuální konzultace mezi ateliéry s využitím aplikace Skype a možnosti virtuální prezentace ateliéru.

Jaká bude budoucnost vašeho virtuálního ateliéru?

Je to jen nástroj. Dobrý sluha, ale špatný pán. Takže se budeme snažit zabývat se hlavně architekturou a samotnými projekty a budeme virtuální ateliér ostražitě sledovat, jestli nás náhodou neodvádí od práce.

Poznámka Práci ateliéru za dva roky jeho existence si můžete chronologicky prohlédnout na adrese: hatelier.blogspot.cz. Umožňuje to jak sledovat vývoj jednotlivých projektů, tak seznámení se s komentáři v průběhu konzultací. Výstavu a projekt Anastomosis lze sledovat na adrese www.anastomosis.cz. Akce a projekty podporované nadačním fondem Art-Now jsou zveřejněné na adrese www.art-now.cz.
---

Kapitola 5 - výstavní sklizeň

CO se odehrálo v Doxu

Jakýmsi „předběžným vrcholem" působení ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína na poli anastomosní architektury se stala výstava Anastomosis - propojené město, která proběhla v únoru a březnu letošního roku v pražském Centru současného umění Dox. Tedy v současnosti zřejmě nejsledovanější a nejprestižnější kulturní instituci vzešlé ze soukromé iniciativy, s jakou se lze v celé české republice setkat. Nebyla to náhodná volba. Ředitel DOXu Leoš Válka má k architektuře blízko, svého času - než se začal věnovat na plný úvazek galerii a kurátorské činnosti - se jí profesionálně zabýval. Expozice dostala odpovídající prostor. Uskutečnila se na ploše devíti set metrů čtverečních v nově otevřeném zadním výstavním traktu a představila všech pětašedesát projektů, které vznikly během posledních dvou let, přičemž všechny byly doplněny vizualizacemi a plány. V minulosti se dosud nestalo, aby jakékoliv studentské architektonické práce dostaly možnost takovéto rozsáhlé prezentace.

„Chtěli jsme výsledky naší práce představit veřejnosti a otevřít diskusi," vysvětluje Petr Hájek důvody, které jej vedly k uspořádání výstavy. „Univerzitní prostředí je cenné v tom, že umožňuje některé problémy řešit svobodně, bez tlaků, které v profesi architekta nastávají. Máme čas věci prověřovat a přemýšlet o nich bez stavebních norem, typologie, regulací. Ne že bychom je chtěli takto realizovat, ale proto, že tak můžeme testovat určité situace. Například tím, že místo mostu navrhneme sedačkovou lanovku, upozorníme na to, že most není jen fyzické propojení dvou břehů, a proto, abychom to dokázali, nemusíme utratit stovky milionů, ale jen desítky tisíc. Proto je škoda, že školy architektury své práce veřejně nevystavují."

Výstava se začala připravovat v létě loňského roku a její výsledek předčil očekávání: návštěvníci byli svědkem vysoce profesionálního výkonu, který vyzařoval energii a přinášel celou řadu nápaditých řešení problematických lokalit, jimiž se dosud v podstatě nikdo do hloubky nezabýval. To, že vše bylo zastřešeno teoretickým rámcem, přehlídce dodalo na přirozené závažnosti. Ačkoliv byla konzervativněji řešená, co do kvality a obsahu snesla srovnání s výstavou Zdeňka Fránka v brněnském Domu umění. Expozici osobně navštívil pražský primátor Bohuslav Svoboda: jak náměty k přemýšlení, tak jejich řešení měl přímo před sebou. Během sedmi týdnů, které jí byly na přelomu zimy a jara vymezeny, se také uskutečnilo několik přednášek na dané téma a o „propojeném městě" referovala i veřejnoprávní televize. Bude zajímavé sledovat, podaří-li se alespoň částečně některý z předkládaných návrhů zhmotnit. Klíč k řešení problému už existuje.
---

Kapitola 6 - o budoucnosti

Jaké máte s Anastomosis plány do budoucna?

Projekt Anastomosis plánujeme ukončit letos na podzim vydáním publikace, která by měla zmapovat všechny jeho fáze od vzniku tématu přes výzkum, studentské práce až po výstavu v DOXu. Uvažujeme také Anastomosis vystavit v zahraničí, ale musíme ještě zvážit všechny nabídky a naše možnosti.

Co bude s exponáty z výstavy?

Nechtěl bych, aby se výstavní materiál zničil, a proto musíme začít jednat o vhodných prostorech, kde by bylo možné uskladnit modely a výkresy. Ale najít sklad s vyhovujícími klimatickými podmínkami, a navíc finančně únosný, bude obtížné.

Nemůže vám pomoci fakulta?

Se školou budeme samozřejmě jednat také, ale nevím, zda pro ni bude zajímavé uskladnit práce jednoho ateliéru. Spíš si umím představit, že vznikne depozitář prací, kterými by se škola v budoucnu chtěla prezentovat. Součástí by pak mohla být i Anastomosis. Nechci však předjímat, protože jsme zatím škole nic nenavrhli. Uvidíme.

Divím se, že fakulta architektury už dávno nic takového nemá. Je přece obvyklé, že školy své nejlepší práce archivují.

To není otázka na mě. Vím, že se archivují na CD diplomové práce. Zatím se to však neděje systematicky a podle mě je to škoda.

Jaká témata budete řešit po ukončení projektu Anastomosis?

Témata plánujeme v předstihu. Jak jsem již zmínil, je tu úzká vazba s výzkumem LEA. Novým tématem jsme se začali zabývat ještě před ukončením Anastomosis v rámci „předdiplomních" projektů. Jedním z nich je řeka Vltava. Pracovní název jsme zvolili Quantum City tedy Kvantové město, a je inspirovaný názvem knihy, kterou napsal Ayssar Arida.

Co si pod tím máme představit?

Téma řeky Vltavy má pro nás několik přesahů. Jednak nám jde o řeku jako o veřejný prostor, kterým by i měla zůstat: zní to jako samozřejmost, ale úplně samozřejmé to není. A jednak je pro nás městem s paralelními procesy vývoje a existence, tedy Kvantovým městem. Řeka se zdá ideálním místem, kde se tyto parametry dají zjednodušeně pozorovat, zkoumat a prověřovat.

Rozhodli jsme se, že se budeme zabývat Vltavou v rozsahu hranic města Prahy. Ve výjimečných případech je možné zvolit i jinou její část, pokud to souvisí se zadáním a přináší zajímavý úhel pohledu. Prvním tématem byla řeka a plovoucí objekty. Každý student měl navrhnout na ponton velikosti zhruba 10 x 50 metrů svůj plovoucí objekt, včetně funkce. Zkoumali jsme různé druhy funkcí a počty plovoucích objektů z hlediska kvality veřejného prostoru.

K čemu jste došli?

Ukázalo se, že trvale zastavovat řeku jakýmikoliv aktivitami a provozy je špatné. Jako nejlepší se ukázala řešení, která řeku používala sezonně tak, aby zůstala prázdným místem. Obdobně jako je tomu u náměstí. Druhé zadání jsme nazvali Ostrovy. Úkolem bylo využít stávající ostrov nebo navrhnout nový opět i s funkcí a využitím. Možné bylo i nenavrhnout ostrov žádný, proto ty uvozovky, a zabývat se ostrovem jako abstraktním vztahem ve vybraném místě. Cílem byla opět řeka jako veřejný prostor tentokrát z pohledu využití ostrovů. Potenciál a výsledky jednotlivých řešení ve vztahu k tématu shrneme o prázdninách. To nám pomůže lépe vybrat úkol třetí. Uvažujeme o mostě nebo o nábřeží. Posledním aktuálním tématem jsou Hraniční domy, ale to předbíhám, protože máme jen rámcovou představu.

Jenže pokud se nepletu, tak jste Hraniční domy jako téma jednou se studenty řešil?

Ano, začali jsme, ale vybrali jsme špatně úkoly, což, jak jsem zmiňoval, nás šťastnou náhodou dovedlo k tématu propojování města. Teď se k Hraničním domům vrátíme. Nejsem si však úplně jistý, zda v měřítku města, nebo domu. Možná půjde obojí. Uvidíme.

U diplomových prací je to zřejmě ze zákona, ale tady jde o archiv projektů, které dokumentují úroveň školy.

Já tomu rozumím a myslím, že by to bylo určitě potřeba. Na toto téma jsem mluvil s panem děkanem Zavřelem před rokem a možná se o něčem podobném uvažuje. Myslím, že na škole je řada výborných ateliérů, ze kterých by se práce daly vybrat. Určitou formou archivování je i ročenka FA, kterou má na starosti Jiří Horský. Tu sleduji celkem zblízka, protože jsem členem redakční rady. částečné archivování probíhá i na stránkách FA formou internetového úložiště, ale pokud vím, tak zase především jen u diplomových prací. Rovněž soutěž Olověný Dušan svým způsobem ve svém katalogu a na webových stránkách archivuje školní práce.

PŘIPRAVIL PETR VOLF, GRAFICKY ZPRACOVAL BENEDIKT MARKEL

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 139     ne: 165

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb